"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Ledová katastrofa || 1.kapitola

20. května 2014 v 17:22 | Violett |  Ledová katastrofa
Hi! Jsem zpátky z povídkou Ledová katastrofa. Jsem moc ráda, že se vám to tak líbí. Tentokrát je tato kapitola delší, tak si jí užijte. Mimochodem jdu se chystat na psaní Jsem Uvězněné nebo se půjdu dívat na Arrow...uvidíme.
Více v celém článku

"Silver!" Zakřičel na mě otec z kuchyně a já se letmo usmála. Zuřil. Na chlapa, kterému je třicet šest, se umí pořádně naštvat. Ignorovala jsem ho. Dál jsem si hrála na housle v pokoji. V tichosti jsem se uklidňovala a snažila se otce nevnímat.
Nesnášela jsem ho, za to co mi provedl. Už několikrát jsme se stěhovali. Vždy, když jsem si našla kamarádku, tak otec musel záhadně odjet pryč a já vždy s ním. Tak jsem to vzdala.
Za celých šestnáct let, co jsem na světě, jsem už byla v Rusku, Grónsku, Velké Británii a dokonce i v New Yorku. Ted jsem ve Francii. Je to dost velká změna na to, že jsem vždy žila v části, kde je zima. Tady ve Francii je zrovna léto a já padám vedrem. Potím se a chodím na školu, kde mě nesnáší. Nedivím se.
"Silver Hope Wintersová, pojd hned dolů!" Křičel dál otec. Slyšela jsem tiché kroky, které mířily po chodech. Odložila jsem housle na postel a otevřela našedivělé dveře.
"Ano?" Ozvala jsem se slabě a mrkla na konci chodby, kde ke mně mířil otec. Byl naštvaný a celý rudý. Skvělé.
"Co jsem ti říkal o tom, že se mi vždy ozveš?" Zeptal se naštvaně. Dívala jsem se mu do očí. Věděla jsem, že v nich musel spatřit vzdor. Tak mi vrazil facku, až jsem se málem praštila o zeď. "Ted se obleč a jdi do školy, už máš zpoždění." Ukázal na dveře mého pokoje. "A dělej."
Chytla jsem se za tvář a přikývla. Naposledy jsem se podívala otci do očí. "Jsi nechutný chlap, který týrá své dítě." Připravila jsem se na další ránu. "Nedivím se, že má matka umřela." Podívala jsem se mu přímo do očí. "Umřela by radši, než žít tady s tebou."
Přilétla další facka.
"Ještě nějaká?" Zeptala jsem se z náznakem pobavení. Odvrátila jsem se a zalezla do pokoje. Vzala si tašku a u zrcadla se ještě zastavila. Má bílá uniforma byla na svém místě a bílé vlasy taky. Přesněji nejsou bílé. Jsou blonďaté, ale tak světlé, že skoro bílé. Vše se zdálo být v pořádku, až na mé namodralé rty a kůži. Podle doktorů mám problém s krví. Aspoň tak mi to otec říkal.
Ted mou tvář, ale zdobil tmavý otisk otcovy ruky.

Školu mám hned naproti. Je to velká cihlová stavba s černými okny a s dveřmi stejného typu, jako na hradech. Už jsem seděla na svém místě v koutě se sluchátky v uších, ale i tak jsem slyšela všechno, o čem si mí spolužáci mluví. Hlavní téma jsem byla já. Já a moje bílé vlasy, já a mé šedé oči, já a má dokonalá plet. Probíraly mě už od té doby, co jsem nastoupila. Je to už měsíc a stále jsem žhavé téma.
Zazvonilo na hodinu a do třídy vstoupil před učitelkou Oliver. Kluk, který je středem pozornosti jako já. Sice není nový, ale všechny tu děsí. Dokonce i mě.
"Slečno Wintersová, vraťte se prosím do přítomnosti a řekněte mi Francouzky jednu větu." Ozval se skřípavý hlas učitelky a já se zasmála. Je to její obvyklé zkoušení.
Sundala jsem si sluchátka a opřela se lokty o lavici a položila si hlavu na stůl. "Cher professeur, une fois que vous savez comment apprendre, ensuite, demandez-moi," řekla jsem sladce.
"Slečno Wintersová!" Bouchla do stolu a zavrtěla hlavou. "Takhle by to nešlo."
"Chtěla jste jednu Francouzkou větu. Tak jí tu máte," pokrčila jsem rameny. Nehodlala jsem se naštvat, vždy se pak stane něco hrozného.
"Přeloží někdo tuto větu?" Nechala to být a dívala se vražedným pohledem po třídě. "Olivere," rozesmála se. Proč všem říká jménem, jen mě příjmením.
"Vážená paní učitelko, až budete umět učit, pak se mě ptejte," odpověděl a mrkl po mně. Seděl totiž hned vedle mě, což nebyla náhoda. Na náhody nevěřím.
"Správně." Přikývla a hodila po něm milý úsměv. "Otevřete si knihu na stránce sto osmdesát osm a začneme," sdělila nám.
Všichni na povel začaly otevírat učebnice, až na mě. Já se dívala učitelce do tváře. Psala si něco na papír a já ji přitom pozorovala. "Slečno Wintersová, máte nějaký problém?" Zeptala se bez zvednutí oka. Neměla by vědět, že jí pozoruji.
"Jeden by tu byl." Promnula jsem si bradu a vražedně se na ní podívala. Zvedla od papíru pohled a s cvaknutím odložila propisku.
"Tak začnete," pobídla mě a já už otvírala pusu, že jí řeknu něco svého, ale přerušili mě.
"Přestaň," zavrtěl hlavou Oliver a já se na něj podívala se zvednutým obočím.
"Nech mě na pokoji," sykla jsem a pocítila, jak mnou probíhá energie. Podívala jsem se na své ruce. Opět se objevily naběhlé modré žíly. Opět se ten pocit vrátil.
Miluji ho tak moc, jako levandule a světlušky. Světlušky jsou odporné na pohled, ale svítí a nevzdají se a levandule jsou stejné, vypadají obyčejně, ale voní úžasnou a nezapomenutelnou sladkou vůni.
"My čekáme," řekla učitelka a prsty bubnovala o list papíru v knize.
Schovala jsem ruce pod stůl a dívala se na ně. Nesměl je nikdo vidět. "Jak dlouho tu učíte?" Ozvala jsem se příkře a zpoza stolu si vytáhla látkové bílé rukavičky. Nasadila jsem si je a zvedla pohled k učitelce. Dívala se na mě, jako na blázna. Možná jím jsem. "My čekáme," pokračovala jsem. Učitelka 0, já 1.
"Drahá dámo, takhle se mnou mluvit nebudeš." Zvýšila hlas a vstala od stolu. Červené podpatky se jí zaleskly v odrazu slunce.
"Dobře, dobře." Zvedla jsem ruce na náznak míru. "A co s tím uděláte?" Zeptala jsem se lhostejně. "Pošlete mě to ředitelny?" Pokračovala jsem s otázkami.
Všichni kolem ztichli. Slyšela jsem, jak Oliverovy bije srdce, ale mé jsem neslyšela. Ticho mi procházelo tělem. A pak jsem to zaslechla. Tiché křupnutí v mém těle. Podívala jsem se na okna, kde byla lehčí námraza. Zachmuřila jsem se. Je to tady.
Zvedla jsem se v tichosti a zamířila ke dveřím. "Až vám bude zima, vzpomeňte si na mě."

Už jsem říkala, že jsem zvláštní? Narodila jsem se v prosinci a pár dní na to umřela má matka. Sice jsem byla ještě dítě, ale pamatuji si jí. Její světlé vlasy a modré oči, plné děsu. Něčeho se bála. To jsem poznal už, když jsem byla malá. Stále na ten strach vzpomínám.
Je po škole a já se povaluji v knihovně. Možná to bude tím, že tu je chládek, který miluji nebo taky kvůli toho, že jsem po škole, ale jeden z hlavní důvodu je, že miluji knihy. Začala jsem číst v jedenácti a do ted mě to neopustilo.
Opírala jsem se o bílou stěnu a dívala se z okna, kde se v koutě objevovala plíseň. Sundala jsem si pomalu rukavičky a dala ruce na slunce. Žíly byli pryč. Opět zbyla jen obyčejná plet. Počítala jsem dny, kdy se mi opět objeví namodralá kůže. Olízla jsem si rty a obrátila se zpět ke knize.
"Silver?" Ozval se nesmělý hlas, kousek ode mě. S povzdechem jsem se opět od knihy odvrátila a na řádku, kde jsem skončila, jsem si položila prst.
"Ano?" Zeptala jsem se nejistě menší holky, která se ke mně blížila. Usmívala se.
"Moje mamka se tě ptá, jestli dneska zase přijdeš na večeři," řekla Mia zvesela.
Přikývla jsem. "Otec je pryč celou nos, tak bych měla přijít," řekla jsem co nejvíc mile. U Mie poslední dobou večeřím. Je to zvláštní, ale otec to zařídil.
Pak se Mia rozběhla směrem ke mně. Přesněji za motýlem, který byl za mnou, jenže si nevšimla knih a zakopla o ně. Viděla jsem jí, jak padá a tak jsem se rychle natáhla a zachytila jí. Seděla v mém sevření tak dlouho, dokud ode mě rychle nevyskočila. "Jsi tak ledová," šeptla a já provinile sklonila hlavu.
Tam kde jsem se jí dotkla, měla černé otisky mých prstů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Callia Callia | Web | 20. května 2014 v 18:13 | Reagovat

Tak to je hodně hustý! Omg... Tohle bude úžasná povídka! Strašně se těším na další kapitolu. :)

2 Kikča Kikča | E-mail | Web | 20. května 2014 v 20:48 | Reagovat

OMG! Boží! Těším se na další!!!

3 Smilee Smilee | Web | 6. června 2014 v 15:56 | Reagovat

Wow! Tak to je hodně boží povídka! Už se hrozně moc těším na další kapitolu! :33

4 Anůše Anůše | Web | 3. července 2014 v 20:34 | Reagovat

No páni, je to fakticky dokonalý! To se ti hrozně moc povedlo a věřím tomu že mě to bude hrozně bavit:))) je to skvělý!

5 Violett Violett | 3. července 2014 v 22:40 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]: Jsem ráda že se vám to líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama