"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Noční škola | Desátá kapitola 3/3

20. dubna 2014 v 0:14 | Violett |  Noční škola
Ahojte lidičky! Ráda jsem opět na blogu :D V nejbližší době by se tu mělo ukázat pokračování Nevědomé, Internátu madam Annie a Porcelánové princezny. Ano rozhodla jsme se psát zas Nevědomou. Musím v té povídce jen najít nějakou část, která mě bude bavit a pak jí budu psát tak moc, jako Noční školu. Tento článek vlastně vznikl kvůli Noční škole. Mám tu pro vás další kapitolu, ale tahle bude trochu oddychová. Doufám, že se bude líbit. Jinak zítra k nám má přijít sestra s třemi dětmi, takže budou fofry, ale mohla bych konečně začít psát tu jednorázovku nebo nějaké ty recenze. Nebo nějakou mini recenzi na nějaký film? Kdo ví :D
Více v celém článku

Konec školního večera se nedal moc pěkně zhodnotit. Možná jen to, že jsem potkala Elizu, která mě dostala do dění školy. Byla to chodící encyklopedie. Ten název jsem doslova trefila. Ted se rozednívalo a já samotná stála u brány. Nevím, co jsem tu dělala. Možná jsem vyhlížela policii, která by mě odsud odvezla, ale v to jsem pochybovala. Vítr mi čechral blonďaté vlasy a já se stihla přiobléknout, než začala třetí hodina. Dnešní noc, byla vlastně vtipná. V hodinách má drzost jen chytala udice a na poslední hodině jsem dokončila lov. Vyjela jsem po nějakém učiteli. Jeho jméno si, už ani nepamatuji.
"Viděl jsi, jak se to dítě tvářilo?" Zaslechla jsem cizí smích. Byla jsem ticho a jen naslouchala větru. Někdo se blížil a já tam stála opřená o zeď a dívala se do světla lamp.
"Ty vykoulené oči, když nás spatřilo." Pokračoval další hlas, tentokrát blíž. Ještě pár vteřin a těla se objeví, uvažovala jsem. A měla jsem pravdu.
"Heleme se. Kdo pak nám to tu čerti nosí." Ozval se přede mnou kluk s černými vlasy. Mohlo být mu, tak šestnáct a byl celý od krve. Vedle něho stála dívka v červených šatech a další kluk. Aspoň myslím, že ty šaty měli takovou barvu.
"Nechci ani vědět, kde jste byli cvrčci," pronesla jsem a odrazila se od zdi a obešla si všechny tři.
"Ale nováček se nám ozval?" Procedila mezi zuby dívka.
"Sice jsem nováček, ale zajímá mě, kde jste byli vy tři." Ukázala jsem na ně prsty.
"To se nikdy nedozvíš." Rozchechtal se poslední člověk.
Přikývla jsem a zavrtěla nad nimi hlavou. "Snad jste zabili, aspoň někoho hnusného." Varovala jsem je.
"Jak myslíš." Rozesmáli se všichni tři.
Rukou jsem mávla do vzduchu a ukázala na ně palec nahoru. Nechala jsem je být, jako tu předešlou skupinku před nimi.

Lehla jsem si na lavičku a dívala se na nebe, které se měnilo do fialova. Milovala jsem ranní nebe. Každý den mělo jinou barvu. Nebe šířilo optimismem a aspoň někdo byl na světě veselý. Dala jsem si ruce za hlavu a nohu přes nohu. Ležela jsem, jako obyčejná dívka v létě na louce. Akorát, já obyčejná nebyla. Byla jsem monstrum, které bude jednoho dne zabíjet, jako ty předešlé skupiny.
"Kdybych tě takhle potkal v noci v lese, tak se zakousnu do stromu a hraju, že jsem větev." Objevil se stín nade mnou a já přimhouřila oči. Jeho slova mě, ale rozesmála.
"O co se snažíš? Sbalit ležící holku?" Zeptala jsem se a posadila se. Chtěla jsem mu vidět do tváře a to jsem nemohla, dokud jsem neseděla.
"Taky mě těší," podotkl a já párkrát zamrkala.
Přede mnou stál přibližně metr osmdesát vysoký Gabe. Povzdychla jsem si. "Ty?"
"V plné své kráse," téměř zašeptal.
"Co chceš?" Naklonila jsem hlavu na stranu. "Nevyspím se s tebou a ani nemám zájem." Informovala jsem ho předem a opřela se.
"Přistihla si mě." Zvedl ruce a ukázal na místo vedle. Opřel se o stěnu a díval se na mě zelenýma očima. V tu chvíli jsem si všimla tří věci; jeho dolíčků, úžasným zelených očí a šimrání v břiše. Nebo jsem dostala střevní chřipku. "Nezačali jsme zrovna nejlépe," pokračoval a podal mi tuku. "Gabe Hawkins."
"Melanie O'neonová." Chytila jsem pochybovačně jeho ruku.
"Já vím, kdo jsi." Mrknul po mně.
"Nedivím se." Usmála jsem se sladce, ale přitom falešně.
"Jak to myslíš?" Nadzvedl jedno obočí.
"Bavíš se s Kate." Naznačila jsem mu. "Což znamená, že víš o mně všechno."
"Všechno ne." Opravil mě. "Jen to podstatné, abych tě dostal do postele."
"Ted si mě dostal," řekla jsem ironicky.
"Já vím." Usmál se a já opět pocítila šimrání v břiše.
"Co se stane, když se s tebou nebudu chtít vyspat?" Založila jsem si ruce na prsou a vstala. Hodlala jsem jít do postele a spát.
"Ne?" Zaslechla jsem za sebou posměšný tón.
"Ne." Otočila jsem se na něj.
"Tak se nic nestane." Udělal krok ke mně. "Jen jsem chtěl vědět, tvoji reakci." Pokrčil rameny a uděl ještě jeden krok ke mně.
"Přibliž se ke mně a zabiju tě." Usmála jsem se přátelsky.
"Já vím. Zabiješ mě tak, jako svou rodinu." Kývl hlavou a stále se smál tím přihlouplým úsměvem.
"Asi tak." Odstoupila jsem a dala se do kroků ke svému pokoji.
"Ale noták Melanie." Zasmál se. "Nechci ti nic udělat. Jen jsem se chtěl spřátelit s jedinou holkou, která umí střílet, tak dobře jako já."
Nezastavila jsem se, ani neotočila, jen jsem na něj ukázala prostředníček, když jsem došla ke svému pokoji. Snažila jsem se odemknout, ale moje ruka se třásla. Byla jsem nervózní poprvé v životě. "Nemůžeš jít o kousek dál?" Zašeptala jsem. "Znervózňuješ mě."
Gabe se opřel rukou o dveře a pozoroval mě, jak odemykám. Můj tep se zrychlil. Znala jsem ho jen pár hodin a už mi zrychlil tep, řekla jsem v duchu. Jen tak dál. Cítila jsem jeho vůni a jeho blízkost. Líbilo se mi to. Až moc.
"Chceš pomoct?" Ozval se tím britským přízvukem a natáhl ke mně ruku, aby mi vzal s rukou klíče.
"Nesahej na mě." Varovala jsem ho, ale neposlechl mě. Vytrhl mi z rukou klíče a na jeden pokus mi odemkl. Otevřel dveře a já vstoupila a on hned za mnou, "Už můžeš jít." Mávala jsem ke dveřím.
"Mohl bych jít, ale je tu jeden menší problém."
"A ten zní?" Otočila jsem se a sundala si triko a hodila ho na postel. Vytáhla jsem z pod peřiny tílko a mrkla po Gabovy. Díval se na mě a usmíval se přitom.
"Ty si ten problém." Vrtěl hlavou, "Kdyby si sem na školu nikdy nepřišla, tak by se mi nic nedělo." Zavrčel na mě.
"Co jsem provedla tentokrát?" Sedla jsem si na postel a opřela se do dlaní.
"To je jedno." Otočil se a mířil ke dveřím.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a zula si botu. Měla jsem jednu ránu. Hodila jsem na dveře svojí botu, až to třísklo. Šedá bota spadla na zem otočená mým směrem. Gabe stál na místě a díval se na botu nebo na zem. "Chci vědět, o čem to mluvíš," řekla jsem. Nesnášela jsem, když někdo o mně mluvil a já nevěděla o čem přesně. "Vysvětli mi to Gabrieli. Ted a hned." Zvedla jsem se a došla k němu. "Mluv," pobídla jsem ho.
"Nech toho Mell. Nepochopíš to. Ani já samotný to nechápu. Jen jsem asi dostal střevní chřipku," zašeptal poslední větu. "Jak já se nechápu." Zamumlal, než odešel.
Stála jsem tam s nadzvedlým obočím a dívala se na dveře.
Co to mele o té střevní chřipce?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 20. dubna 2014 v 15:58 | Reagovat

"Kdybych tě takhle potkal v noci v lese, tak se zakousnu do stromu a hraju, že jsem větev."  Tak takový záchvat smíchu jsem hodně dlouho nedostala. Úplně jsem si ho představila na tom stromě.. no.. raději nic. :DDDDDDDD A jinak to byla skvělá kapitola a... on je do ní zamilovaný, že jo? :DD

2 Violett Violett | Web | 20. dubna 2014 v 22:13 | Reagovat

[1]: Nojo. Napadlo mě to. Myslím, že jsem to někde četla, tak jsem to tu dala :D A o tom, že se zamiloval....na to musíš přijít sama :D

3 bara bara | 20. dubna 2014 v 22:19 | Reagovat

super tesim se na dalsi :-)

4 LussyNda LussyNda | Web | 22. dubna 2014 v 22:15 | Reagovat

nádhera ... tahle povídka se mi strašně líbí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama