"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Internát madam Annie 2.kapitola

5. dubna 2014 v 14:46 | Violett |  Internát madam Annie
Tak napsala jsem další kapitolku. Chci jen říct, že se těště na Noční školu, pak na Porcelánovou princeznu a pak na Elementarii. Nějak jsem si řekla, že tyto tři povídky napíšu po sobě. Doufám, že se vám tato kapitola bude líbit.
Mimochodem, jak jste se měli tento týden ve škole?
Více v celém článku


Nejhorší na tom všem je, že mi je sedmnáct a rodiče nemají ani pocit, že by mi měli něco říct. Snažila jsem se jich zeptat milionkrát, kam jedeme, ale oni na to nic. Celé hodiny jsem se jich vyptávala a oni prostě ani nepíply. Jen se tvářili, jako by tu ani nebyli, jen jejich těla bez duše. V dětství se mi stávalo to samé, až na to, že jsem si výlety nepamatovala. Jeli jsme někam ráno a dále byla v mé mysli velká černá díra a pak si jen pamatuji, jak jsme přijeli zas domů. Nebylo by to tak divné, kdybychom se nevraceli, až o týden nebo měsíc později. To už nápadné bylo a dost. Když jsem se jednou zeptala otce, kde jsme byli, málem mi to řekl, než přišla máma. Hned se ti dva začali hádat a já se od té doby nikoho nevyptávala.
Poslední výpadek paměti jsem měla ve čtrnácti a od té doby jsme se dost stěhovali a ted to s tou Andy. Bylo to na mě moc i na rodiče. Vlastně máma je ten typ, co vše popře. Bud mi vše dovolí, anebo zas naopak vůbec nic. Je to ten typ, po kterém jsem tvrdohlavá a kdysi i mrcha. Sama si to dokážu přiznat. Než umřela Andy, chovala jsem se hnusně ke každému. Ted toho dost lituji, ale má minulost se nedá změnit. Otec je pro změnu velmi citlivý, umí se chovat a je tichý a těmhle vlastnostem jsem ted blíž než dřív.
Projížděli jsme nějakým městem. Všude byli lidé a dívali se po našem autu. Cestou jsem spatřila i lidi v svém věku, kteří se tvářili dost překvapeně. Mohli jsme jet asi tak čtyři hodiny a ani jeden z nás nic neřekl už pěkně dlouho. Bylo mi to, ale fuk. Chtěla jsem být doma a ne tady na poničené cestě. Naše auto mělo namířeno k lesu, který byl napravo ode mě.
"Už tam budeme," zašeptala máma a já se na ní ze zadního sedadla podívala. Měla delší černé vlasy, svázané v culíku a dívala se přímo na cestu.
"Kdy přesně?" Zkřížila jsem ruce na prsou. "Ptám se vás už hodiny a ted mi řeknete, že tam už budeme?"
"Aureolo!" Okřikla mě máma. "Uklidni se."
"Co?!" Vyjela jsem po ní. Nevěděla, jak se ted cítím. Nejprve mě odvedli předčasně z psychiatrie a ted jedeme bůhví kam. "Ví můj doktor, že jsem pryč?"
"Nedělej problémy drahoušku." Zavrtěl hlavou otec a já zaměřila svůj pohled na něj. Jeho zrzavé vlasy mi připomínali moje. Tvářil se smutně, ale jako máma se oba dívali na cestu.
"Já nemám dělat problémy?" Zuřila jsem. "Mám narozeniny za pár měsíců a hodlala jsem je strávit na psychiatrii, ale vy mě odtamtud odvezete předčasně. K tomu ted jedeme někam do…"
"Ticho." Přerušila mě máma, když otec zabočil doprava. "Chápeme tě, ale musíš to přežít." Naše auto nadskočilo, když najelo na kámen. Máma byla na mě otočená a naštvaně mě pozorovala, jako já ji před pár sekundami.
Odvrátila jsem od ní pohled a podívala se z okna, kde byli jen lesy. Moudřejší ustoupí, připomněla jsem si slova babičky. Klidně bych se mohla i vsadit, že kdyby v lese někoho zabili, tak by se nikdy nenašel. Byl na to dost hluboký. Někoho by to tu snad i děsilo, ale mě ne. Nevadil mi strach. Byl to jen jeden z pocitů viny.
"Kdy jste mi hodlali říct, že mě tu necháte?" Zeptala jsem se, když jsme projeli nad bránou, kde bylo velkým napsáno Internát madam Annie. "Až bych vystoupila, nemám pravdu?"
"Bude to tak lepší." Usmál se na mě povzbudivě otec. "Budeš tu v bezpečí."
"Já jsem v bezpečí tati." Rozhlédla jsem se. Necítila jsem se naštvaně a to mě překvapilo. Bylo tu ticho, šlo slyšet jen potok v dáli. Stáhla jsem si okénko a nechala, ať do auta vejde čerstvý vzduch. "Nic mi nehrozí," obořila jsem se na rodiče.
"V tom bych nebyla jistá," namítla matka. Auto zastavilo na příjezdové cestě a já rychle vystoupila a šla ke kufru. Bylo mi jedno, že půjdu od rodičů, ale mohli mi to říct.
Naše auto, zastavilo vedle dřevěného domku, ve kterém seděla žena a pečlivě mě pozorovala. Byla starší, ale ne tak stará jako má babička. Mohla mýt něco přes padesát. Měla blond na krátko ostříhané vlasy a už zdálky se na mě dívaly ty šedé oči.
Nade mnou proletěl bílý pták a já se po něm podívala. Lítal nad mojí hlavou a pak přistál hned přede mnou. Skákal tam a zpět na jedné noze a já si všimla, že na tu druhou ani nedošlápl. Chtěla jsem se k němu přiblížit, ale on vyletěl a zmizel. Podívala jsem se zpátky na tu paní. Dívali jsme si navzájem do očí a já pocítila poskočení srdce. Poznala jsem jí, ale nevěděla jsem odkud.
"Na." Podal mi otec mou tašku a pak další tři tašky. Bůhví, kde je sebral. "V té šedé máš poskládanou uniformu." Políbil mě na čelo. "Užij si to tu." Otočil se a mizel v autě.
"Srab."
"Tak o něm nemluv," napomenula mě matka a já po ní hodila vražedný pohled. "On to nezvládne."
"To myslíš vážně?" Chytla jsem se ze zadu za krk a zavřela oči. "Proč jste mě tu odvezli?" Až ted mi docházela slova Luka. "Jak to, že to všichni věděli?"
"Jsi v nebezpečí." Chytnula mě za rameno a přitáhla k sobě. "Je mi to tak líto, měli jsme se o tebe starat líp."
"Jak to myslíš?" Nadzvedla jsem obočí a odtáhla se od ní.
"Jsi jiná, Aureolo. Nejsi jako já nebo otec." Ukázala hlavou na paní za mnou. "Jsi jako ona." Nikdy by mě nenapadlo, že to uvidím, ale máma se rozbrečela. "Je mi to tak líto." Utřela si slzy rukou a pak přešla k autu. "Sbohem." Pak jen nastoupila do auta a já se dívala, jak odjíždí bez jakéhokoliv zamávaní nebo otočení zpět.
"Vítej, Aureolo."
Otočila jsem se a přede mnou stála paní z domku. "Kdo jste?" Přimhouřila jsem oči. "A odkud mě znáte?"
"Moc otázek na jeden den." Rozesmála se. "Jsem madam Annie a tohle je pro tebe začátek."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 5. dubna 2014 v 19:56 | Reagovat

:OO Ten konec.. Proč se mi vždycky na kapitolách líbí jejich konce?! :D Ale celkově kapitola byla dobře napsaná a líbila se mi. :)

2 Kačíí Kačíí | Web | 6. dubna 2014 v 13:51 | Reagovat

Wow... skvělá kapitola, moc se mi tahle povídka začíná líbit :-)  :-)  :-)

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 6. dubna 2014 v 20:22 | Reagovat

Sice jsem nečetla první kapitolu, ale tahle je dobrá. Já bych asi úplně zuřila, kdyby mě odvezly na nějaký internát. Těším se na další kapitolu :-)

4 Smilee Smilee | Web | 17. května 2014 v 12:48 | Reagovat

Wow... fakt super kapitola... jop, dobu jsem si chtěla tenhle příběh přečíst, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Jsem moc ráda, že jsem si ho konečně přečetla :D Vypadá to doopravdy zajímavě :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama