"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Noční škola | Sedmá kapitola

23. března 2014 v 19:45 | Violett |  Noční škola
Dobře no, ještě v této kapitole nebude výsledek sázky... Tak snad příště :D Jinak doufám, že se vám tato kapitola bude líbit tak jako mě. Mám s ní dobrý pocit. Bude to nejspíš tím, že mě tato povídka baví psát. Jinak chci taky, ale říct, že nejspíš přestanu psát Dangerous love a The existence in the dark. Přece jen, psaní je od toho, aby vás bavilo, ale mě ty dvě povídky nějak nebaví psát. Nevím, čím to je. Nechci, ale říct, že nevím jak pokračovat, ale prostě mě nějak nebaví je psát. :D
p.s: napište mi nějaký komentár, co si myslíte o této kapitole
p.s2: dneska tu ještě přibude deníček
p.s3: jdu vymýšlet další nový dess na blog...takže pravděpodobně tu bude zítra nový desing :D
Více v celém článku

Owen se na mě podíval a chytil si tvář. Po prstech mu tekla krev a netvářil se zrovna moc šťastně, ale řekněte mi jednoho člověka, co by se tvářil šťastně po tom, co mu holka dala facku.
Tvářil se, jakoby nevěděl jak zareagovat. Koutek úst mu, ale cukal, což znamenalo, že se nenaštval, ale nepamatuji si den, co by se Owen naštval. On byl ten typ, co ho nic nerozčílí, i když mu začneš nadávat do debila a hůř. Byl to kliďas, který mě chtěl u sebe v pokoji.
"Kolik si měla už kluků Melanie?" Zeptal se a mě jeho otázka zarazila. Proč ho to zajímá?
"Proč?" Přimhouřila jsem oči a podívala se mu na tvář, kde měl ted krvavý šrám, jako já. Můj podpis. "Proč tě to zajímá?" Zeptala jsem se. "Dala jsem ti facku a ty najednou měníš téma?" Vyšilovala jsem.
Pokrčil rameny a já nevěděla, na kterou otázku to bylo. "Tak kolik?"
Zamyslela jsem se a začala počítat. Měla bych si začít psát seznam, uvažovala jsem. "Hodně," řekla jsem nakonec. Nemohla jsem se dopočítat.
Owen dal hlavu na stranu a pečlivě mě začal pozorovat. "A kolik z toho si opravdu měla ráda, aspoň špetku?" Zeptal se na další otázku a mě vrtalo hlavou, kam tím vším míří. "Žádný, co?" Pokračoval a já chtěla něco namítnout, ale měl pravdu. Spala jsem s chlapy o hodně let staršími i mladšími, ale vždy, když se mě dotýkaly, nic jsem necítila. Jen chlad. Bylo mi fuk, co se mnou provedou. Moje pověst byla už tak dost narušená, co by se stalo, kdybych byla k tomu všemu i štětka.
"Nic nenamítáš?" Zeptal se, ale mě zrovna nic nenapadalo. Žádná urážka, prostě nic. Dostal mě. Měl pravdu. Objevil mou slabinu. Neměla jsem se jak bránit. Podívala jsem se na zem a dala si ruce do kapes. Nikoho jsem nemilovala. Nikdo se mi nedostal nikdy pod kůži a nebudu tím ani začínat.
"Běž někam," šeptla jsem a strčila do něj. Chtěla jsem si otevřít dveře a jít ven. Slunce už pomalu vylézalo na nebe a mě čekaly zkoušky a sraz s Lucasem.
"Nikam nejdeš, ještě jsme neskončily Melanie," procedil mezi zuby a strčil mě krvavou rukou do ramene, abych se zastavila.
"Co po mně chceš?" Obrátila jsem se na něj naštvaně. "Abych ti řekla, že jsem spala z mnoho muži a nic jsem necítila?" Zvyšovala jsem hlas. "Abych ti řekla, že jsem nikdy nemilovala?" Řvala jsem na něj. "Abych ti řekla, že se nikdy nezměním." Zuřila jsem. "Co po mně sakra chceš?" Osočila jsem se a vyšla ze dveří. S ním už nebudu ani minutu, řvala jsem v duši a své pocity i city dusila v sobě. Od mala jsem dost výbušný člověk, ale tohle udusím v sobě, to jsem věděla.
"Počkej Melanie!" Volal na mě Owen, ale já ho ignorovala. Byla jsem na něj naštvaná, ale taky sama na sebe. Připomněl mi, že já nikoho nemiluji a nikdo nemiluje mě. Připomněl mi to, i když třeba nechtěl. Jak já ho nesnáším. "Notak Melanie," otočil mě k sobě Owen a já se mu ted dívala do tváře, která se mi posmívala.
"Vypadni kurva. Nech mě na pokoji a běž si obskákat nějakou holku." To byla má poslední slova, než jsem se otočila na patě a šla pryč ke kanceláři Lucase. Owen za mnou už nešel, ale doufala jsem, že se ho má slova dotkla, i když to bylo nemožné.

Stála jsem u Lucasové kanceláře a snažila se nezabývat rozhovorem, který jsem slyšela zpoza dveří. Stála jsem tam už dobrých pět minut a nějak mě dojímal ten ubohý rozhovor. Nějaká holka se tam dohadovala o místo ve třídě. Musela jsem se držet za pusu, abych se nezačala smát.
"Lucasi!" Řvala dívka.
"Pro tebe jsem pan ředitel Mercedes," osočil se Lucas.
V tu chvíli jsem vešla dovnitř a bylo mi jedno, co mi Lucas řekne. Hodila jsem pohled po dívce, která se nejspíš jmenovala Mercedes. Byla to černoška, která měla tmavé vlasy a tvářila se naštvaně. Byla při těle, ale to mi bylo fuk. Rasistka nejsem a proti tlustým taky nic nemám.
"Papá, Mercedes." Mávala jsem na ní a doufala, že to pochopí.
"Lucasi já jsem nevěděla, že tu máme novou veteš," řekla a moji větu ignorovala.
Přimhouřila jsem oči. "Veteše není nikdy dost," odsekla jsem a otočila se na Lucase, který si mnul spánek.
"Mercedes," povzdychl si. "Tohle je Melanie, bude tu teprve skládat zkoušky jako tvoje sestra, takže by si měla držet tu svojí černou pusinku, nebo tvoje sestra neprojde tréninkem živá," oznámil jí. Pozorovala jsem tvář Mercedes, která se měnila na strach, ale stále měla netečnou tvář. Otočila se na mě a usmála se. Její úsměv nebyl zrovna příjemný. "Ty," procedila mezi zuby a já se zasmála, když procházela kolem mě a s třísknutím zavřela dveře.
"Miloučké děvčátko." Zasmála jsem se a sedla si naproti Lucase. "Můžeme začít?"
Lucas se podívat na moji mikinu a já si vzpomněla, že jí mám od krve. "Cos provedla?"
"Nic, jen Owen je nejspíš na ošetřovně," podotkla jsem.
"Dobře, nechci vědět detaily, ale ať se to už neopakuje." Vstal a ukázal na dveře. "Jdeme," oznámil a já se vydala za ním.

Šli jsme chodbou, a všude bylo ticho. Stěny byli tmavé a jediné světlo pocházelo z oken. Divila jsem se, kde jsou všichni ostatní, ale moje intuice říkala, že ještě spí. Bylo na ně brzo, ale jen pár nováčků, jsou už na nohou a chystají se na zkoušku.
"Lucasi, vysvětlíš mi vůbec tu zkoušku?" Zeptala jsem se po chvíli, když jsme šli po schodech stále níž a níž.
"Tak dobře Melanie." Protáhl se a já viděla zpoza jeho trička, jak se mu napínají svaly, i když byl už starší a měl na nose brýle a knírek. Už ani nevím, kolik jsem mu typovala let, ale když stál, vypadal o dost mladší. "Budeš muset projít třemi fázemi. První bude písemný test. Druhý zkouška odvahy a atletiky a třetí," odmlčel se. "Třetí bude, co dokážeš všechno udělat."
"Nechápu tu poslední fázi," namítla jsem.
"To pochopíš. Předem ti, ale oznamuji, že to všechno budeš muset stihnout za jeden den. Ani o minutu víc," oznámil a já přikývla, i když to v té tmě nemohl vidět.
"Budu tam jen já, nebo ještě někdo?"
"Bude vás tam víc a většina má už na škole starší sourozence nebo je tu pár příkladů, že i rodiče," zasmál se. "Tady jsou samé intriky, ale nikdo nemůže zakazovat, co se děje večer v pokojích."
"Chápu."
Zbytek cesty jsme šli v tichosti. Ani nevím, jak dlouho jsme šli, ale připadal mi to, jako den, ale je možné, že to bylo jen pár minut.
"Melanie, na této škole jsou etapy jako v ročnících," ozval se u dveří Lucas, když uchopil kliku. "Jsou tu ti, co jsou nejlepší a pak ti co nejhorší. V té nejlepší jsou zabijáci, kteří by tě dokázali zabít do pár sekund. Takže mi slib, že nic neprovedeš." Podíval se na mě a já nevěděla, co mu mám na to odpovědět.
"Nic neslibuji," řekla jsem nakonec a Lucas otevřel dveře.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LussyNda LussyNda | Web | 24. března 2014 v 12:32 | Reagovat

nádhera :-)

2 Calla Calla | 24. března 2014 v 16:33 | Reagovat

Úžasný! Moc a moc se těším na další kapitolu! :D Vím, že je to dost chabý komentář, ale nevím co jiného napsat. Prostě skvělí. :) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama