"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Internát madam Annie - 1.kapitola 2/2

30. března 2014 v 10:34 | Violett |  Internát madam Annie
Takže tento článek je přednastavený, protože v tuto dobu se vrací můj brácha ze školy v přírodě a já se snažím ho ignorovat. Takže si užijde tuto kapitolu a doufám, že dáte této povídce šanci.
p.s: Uvažuji, že udělám nový banner na tuto povídku, i když tento obyčejný je pro mě dokonalý
Více v celém článku

Napadlo vás někdy slovo lži. Mě ano a dost často. Uvažovala jsem nad tím slovem a formulovala ho do dalších vět a různých vysvětlení. Je lepší zjistit pravdu, nebo věřit lžím? Na tuto otázku se ptám každý den, když se ráno probudím a vidím, že stále žiju. Jsem z toho nadšená, ale pak na mě dolehne realita a já si uvědomím, že je Andy pryč.
"Aureolo, jsi vzhůru? Drahoušku?" Doléhal na mě hlas zpoza dveří. Chtěla jsem ten hlas ignorovat a prostě zavřít oči a spát dál. Vrátit se do země snů, kde bych byla v bezpečí. "Aureolo!" Zabušil někdo hlasitěji na dveře a já se posadila.
"Nech mě na pokoji," odpověděla jsem a zívla si. Na digitálních hodinách, co mi ležely na dřevěném stolku, stálo, že je 6:30. To si ze mě děláte srandu.
"Mami, je teprve půl sedmé ráno," zívla jsem. Vstala jsem z postele a otevřela dveře, za kterými se ukrývala má mamka. Jen jsem na ní kývla a zamířila do protější místnosti, kde se ukrývala koupelna.
"Pospěš si. Já a táta tě musíme odvést ted ráno," zasmála se za dveřmi a já jen nad tím zavrtěla hlavou.
"Jojo," rozesmála jsem se a napustila si do kelímku studenou vodu. Pak jsem si dala pastu na kartáče a začala si čistit zuby. Samozřejmě, že bych to nemusela tak popisovat, ale moje spací buňky, pokud existovaly, ještě spaly.
Vypláchla jsem si pusu a zadívala se do zrcadla, kde se na mě usmívaly zelené oči. Rukou jsem si pročísla své na můj vkus, až moc vlnité zrzavé vlasy a pak zas rázovala zpátky do pokoje.
Můj pokoj byla krychle vymalovaná do tmavých barev a jediný svíticí věc, byli okna a lampy a samozřejmě v noci hvězdy, které mám přilepené na stropě. Měla jsem je tam už od malička a už zpaměti vím kolik jich tam je. Šedesát osm, pokud se tedy nemýlím. Sice mi je sedmnáct, ale sama vím, že ty hvězdy tam chci nechat a rodiče později neprotestovali, i když se mě snažili nejprve přemlouvat.
Otevřela jsem ebenovou skříň a vzala si obyčejné tílko a na to košili. Bylo mi fuk, jak vypadám, stejně s pihami a dolíčky se nedá nic dělat.
"Když si vezmeš tu modrou, tak vynikne barva tvých vlasů," zašeptal mi do ucha zase ona.
"Nech mě nepokoji, jsi jen má vidina," opakovala jsem už po padesáte.
"Když jsem jen tvá představa, tak jak je možné, že jsem stále tu. Přece, kdybys mě tu nechtěla, tak bych byla pryč, ale jsem stále tu a tak mě přece chápeš, nebo ne?" Plácala páté přes deváté.
"Panebože Angelo, nech mě na pokoji." Zavrtěla jsem hlavou. Angela byla malá holčička, kterou jsem si vymyslela, když jsem tu přijela. Sice jsem si jí v podvědomí vymyslela, ale nevěděla jsem o tom.
"Já tě nechci otravovat," zavzlykala a já se otočila ke dveřím. Jen pár kroků a budu z pokoje pryč. "Mám ti jen vzkázat, že by ses měla vrátit domů," rozesmála se a mě přejel mráz po zádech. Začali mě její nálady děsit.
"Tak jim vzkaž, že můj domov je tento dům."
"Ale ne na dlouho," řekla tenounkým hláskem. "Máš se vrátit domů," popošla ke mně a natáhla ruku. Čekala, že jí za ní chytnu, ale já jen na ní zírala.
"Běž domů Angelo," zaprosila jsem a vyšla z pokoje ležérním krokem.

Stála jsem v rohu a dívala se na televizi, kde zrovna pouštěly Haryho Pottera. Nesnažila jsem se na sebe upoutat pozornost rodičů, kteří se líbali na pohovce. Bylo mi jich vlastně líto. Jejich jediná dcera a takto dopadla. "A potom se laskavě nechala sfouknout a tys nám zůstal nakrku!" řekla tetička od Haryho a já se málem rozesmála.
"Aureolo?" Zvedla hlavu mamka a podívala se mi do očí. Spatřila jsem v nich bolest, která mě trýznila na srdci, ale nemohla jsem s tím nic dělat.
"Co?" Optala jsem se pomalinku a doufala, že na mě nezačne křičet, jako posledně, když jsem je takto načapala.
"Vem si jablko a sedni si do auta. Já a otec, za tebou za chvíli přijdeme. Jen tě prosím, nech si tu svou kamarádku doma," varovala mě a já se zastyděla. Mamka mě už párkrát zaslechla, jak se bavím Angelou, ale když jsem se jí to snažila kdysi vysvětlit, nepochopila to. Jen to byl krůček k tomu, aby mě dovlékla na psychiatrii.
"Jasně," ozvala jsem se trpce.
"Neříká se jasně, takovým to tonem, ale…"
"Jenže mě žádné ale nezajímá. Můžeme už konečně jet?" Zakřičela jsem na ní a začala si připadat jako hysterka. Většina sousedů ví, že s rodiči moc dobře nevycházím, takže se párkrát stalo, že jsem večeřela u staré paní McGuiové, které bydlela, hned vedle nás.
"Běž do auta. Hned!" Ukázala na dveře a já neprotestovala. Otec se do našeho rozhovoru nemíchal. Nedělal to nikdy. Nechtěl si totiž proti sobě postavit mámu. Taky, ale kdo by chtěl?
Moje pověst v sousedství, není zrovna krásná, ale taky ne špatná. Všichni věděli, že mám problémy s rodiči a k tomu ta psychiatrie nebo to s tou Andy, byla to prostě jen poslední kapka.
Když jsem vyšla na dvorek a opřela se o černé BMW, co si koupil otec k Vánocům minulý rok, tak se na mě podívala starostlivě paní McGuiová. "Jsem v pořádku," odpověděla jsem rychle a sedla si do auta. Bylo otevřené, protože v našem sousedství se nekradlo. Byli tu sousedé, kteří si pomáhali, jak nejvíc mohli.
"Nemyslím si Aurel?" Řekla paní McGuiová, když se opřela o auto. Byla to moc milá paní a na to, že mohla mít tak šedesát i víc, nebyla jako jiné staré osoby. Trávila život s radostí. Četla, smála se a často jsem jí slyšela, jak si s někým povídá, aniž by tam někoho měla, takže mi matka zakázala se s ní bavit. Stejně jsem jí neposlechla, jako vždy.
"Jsem v pořádku," odpověděla jsem tou stejnou větou už po druhé. "Jen jedem pryč aniž bych věděla kam," pokračuji.
"Neboj se." Usmála se a já se jí zadívala do očí.
"Já se nebojím jen," podívala jsem se na dům. "Jen nechci být tady." Nakoukla jsem do okna svého pokoje. Za závěsem stála Angela a tvářila se smutně. Aspoň pro jednou. "Vy jí vidíte, že?" Zeptala jsem se po chvíli, když se chtěla paní McGuiová otočit a odejít. "Prosím odpovězte mi, musím to vědět."
"Jednou budeš mýt tolik času na odpovědi, že pochopíš, proč jsem ti dnes takto odpověděla."
"Takže ano, nebo ne?" Zamračila jsem se a dívala se, jak stařena opouští náš pozemek.
"Jednou to pochopíš," zavolala slabě a pak zalezla do svého domu.
"Aureolo, můžeme jet," řekla po chvíli mamá, když nastoupila s otcem a zapínala si pásy.
"Už mi řeknete, kam to jedem?" Zeptala jsem se lhostejně.
"Až budeme na cestě. Ještě musím něco najít," ukázala na mapu, kterou držela v ruce.
Otočila jsem se k baráku a pak na dům paní McGuiové, která naše auto bedlivě pozorovala a přitom mluvila s někým po telefonu.
"Když chcete," odpověděla jsem rodičům a snažila se, abych se k domu už neotáčela, když jsme projeli naší ulicí.
To bylo naposledy, co jsem viděla náš dům.

Minibanner:

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 30. března 2014 v 15:20 | Reagovat

Super kapitola... :D :D Moc se mi líbí :-)  :-) Kdy napíšeš další kapitolu Noční školy..?? :-D

2 Violett Violett | Web | 30. března 2014 v 20:31 | Reagovat

[1]: Děkuji :) a Noční školu? No podle toho kdy se tu dostanu. Pokud zítra nebudu venku a brácha nebude na počítači, tak bych mohla další kapitolu napsat :)

3 Calla Calla | Web | 31. března 2014 v 17:00 | Reagovat

Jednou budeš mýt tolik času na odpovědi, že pochopíš, proč jsem ti dnes takto odpověděla. úžasná věta a stejně tak i tahle kapitola :3

4 Violett Violett | Web | 31. března 2014 v 17:19 | Reagovat

[3]: Jéé :) Děkuji. Jsem ráda, že se ti ta věta líbí, protože je vymyšlena z mé hlavy a nějak jsem si jí oblíbila :D

5 Smilee Smilee | Web | 5. dubna 2014 v 18:47 | Reagovat

Tak to je úžasná kapitola. Tahle povídka se mi hrozně líbí, už se těším, až si přečtu další díl :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama