"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Internát madam Annie - 1.kapitola 1/2

17. března 2014 v 21:10 | Violett |  Internát madam Annie
Je to tu, už jsem to konečně dopsala a ted jdu spinkat :D Jsem dost unavená, ale teště se na další kaptiolu, protože v této povídce to bude vyprávěné z dvou pohledů... Uhádne někdo, kdo je ten druhý pohled? :D
p.s: prosím, napište komentář na tuto první kapitolku
p.s2: kapitolky budou kratší, ale zato bude většina rozdělena na dvě nebo tři části
Více v celém článku



Stála jsem u hřbitova a dívala se na hroby. Tak tam někde leží, pronesl křiklavý hlas v mé mysli. Opřela jsem se o kamennou zeď a zadívala se do dáli. Pozorovala jsem nazelenalý menší hřbitov. Kolem mě prozpěvovali různí pěvci a mě štvalo jen pomyšlení na světový mír.

Byl to už rok, co Andy umřela a já se před pár hodinami vrátila z psychiatrie. Nemohla jsem tušit, že se tu v tuto denní hodinu objeví tolik lidí, ale mé myšlení, je v poslední dobou zaostalé.

Cítila jsem se jinak, od té doby, co jsem se probudila z komatu. Cítila jsem se, jako bych nespala několik dní a k tomu se mi v hlavě ozývají hlasy, které mi našeptávají stále ty stejná slova.

Otočila jsem se čelem k slunci a vydala se k hrobu, který jsem znala nazpaměť. Hrob měl barvu šedi a bylo na něm zapálené jen dvě svíčky v modré barvě. Na hrobu ležely umělé karafiáty a kolem postávala skupinka lidí. Poznala jsem Luka. Bratra od Andy. Byl od ní starší o dva roky a netvářil se moc nadšeně, že mě vidí, ale nedivím se. Nikdo z tohoto propáleného města mě neviděl rád. Vyhnula jsem se jeho pohledu a mizela za branami hřbitova.

Kolem mě prošel stařík a pečlivě mě pozoroval. Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím. Mohl být ve věku něco přes sedmdesát a tvářil se nechápavě. Nemohl čekat, co zrzka v tmavém oblečení pohledává na hřbitově.

"Bílá paní?" zaslechla jsem za sebou a tak jsem se otočila nad svou dávnou přezdívkou.
"Co chceš Luku?" Zeptala jsem se a dívala se do země na své boty. Nemohla jsem se na něj podívat. Vždy jsem si vzpomněla na Andy, jak jí hlavou projela kulka, když se zrovna postavila, přede mně.
"Chtěl jsem se zeptat, jak se máš?" zeptal se opatrně.
"Vážně tě to zajímá?" Zvedla jsem hlavu a podívala se světlehnědých očí. "Nikdy tě nezajímalo, jak se mám já, natož Andy, takže…co doopravdy chceš?"
Luke se usmál a vypadal ted, jako veselé štěně. "Přeji ti jen krásnou cestu," prohodil a chytil mě za rameno. Hned ho, ale pustil a prošel kolem mě.

Přivřela jsem oči a vytáhla z kapsy klíčky od auta. Nechápala jsem, co to do mě vjelo, ale mé náhle změny nálad se u mě dějí poslední dobou často.

Můj popis auta by nejspíš zněl takto: Drahá paní učitelko a drazí spolužáci, představuji vám s radostí můj šrot. Co by se taky dalo čekat od mého auta.

Moje jízda domů byla velmi nespoutaná, a jak řekla moje přítelkyně z psychiatrie: Ty jsi velmi uzavřená dívenka, víš to? Co jsem mohla na to odpovědět. Moje nejlepší kamarádka umřela přímo přede mnou a ze mě se stala tichá osoba a uznávač satanismu, jak tvrdí matka.

"Aureolo si doma?" Zeptala se mamá, když jsem otevřela vchodové dveře.
"Bohužel," zašklebila jsem se a rovnou mizela do svého pokoje. Můj pokoj byl velmi tmavý a čarovné místo.
"Jak bylo na hřbitově?" Pokračovala v otázkách.
"Jak asi mohlo být na hřbitově mamá?" naštvala jsem se a třískla s dveřmi přímo u jejího nosu. Neměla jsem náladu na rodičovské komandování, když to oni mě poslali na rok na psychiatrii. Mohla jsem se učit klidně doma, ale né, oni mě musí poslat do blbého institutu někde v prdlíkově.
"Mám pro tebe novinku dceruško," otevřela matka dveře a před sebou držela kousek sedačky, jako by se bála, že jí uhodím.
"Mami," povzdechla jsem si, "beru jenom prášky, nejsem agresivní."
"Já vím, jen chci, aby sis sbalila, protože zítra jedeš pryč," usmála se. "Na menší prázdniny," dodala rychle.


Podívala jsem se na ní podezřele a pak se usmála. Znělo to výborně. "Kam pojedeme?"
"To je překvapení."
Přikývla jsem a rychle prošla kolem mamá až do společné koupelny, kde jsem si pročesala kudrnaté rezavé vlasy. V zrcadle jsem se dívala do zelených očí a do veselé tváře. Byla jsem šťastná, že jsem doma, až do zítřka.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 18. března 2014 v 10:06 | Reagovat

WOW! Krásná kapitola :O

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 18. března 2014 v 20:23 | Reagovat

Zajímavá kapitola. Jsem zvědavá, kam pojednou a co se tam stane. A co ty hlasy v hlavě? :D A hrozně se mi líbí jméno Aureola. Už se těším na další kapitolu :-)

3 Calla Calla | 19. března 2014 v 13:01 | Reagovat

Zajímavá kapitola.. Tohle bude dobrá povídka. Už se moc těším, jak se to všechno vyvine dál a o čem to vlastně bude. :D

4 Kačíí Kačíí | Web | 22. března 2014 v 17:22 | Reagovat

Páni, tak to bylo nádherný..!! :-D  :-D

5 Violett Violett | Web | 22. března 2014 v 21:35 | Reagovat

Moc všem děkuji :D

6 Smilee Smilee | Web | 5. dubna 2014 v 18:39 | Reagovat

Wow! Tak to je fakt zajímavý. Krásný.... hned si jdu přečíst další kapitolu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama