"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

The existence in the dark 12. část (kapitola)

11. února 2014 v 13:20 | Violett |  The existence in the dark
Je to tu. Právě ted jsem dopsala kapitolku a popravdě jsem na sebe hrdá. Asi díky knihám, kterých jsem hodně s dospělé i s dětské četby přečetla - mi pomohlo, naspat tuto kapilku a snad i lépe psát. Doufám, že si to užijete, ale varuji, toho, kdo není na takové scénky mezi klukem a holkou, tak at radči nečte dál :D
p.s: chci vědět váš názor a kritiku, protože vváš názor mi pomáhá psát další a další kapiolku :DD
Více v celém článku

Annabeth:
Daniel mě líbal a já ho nechala. Líbilo se mi to, i když je to špatné. Moc špatné. Rukou jsem mu vjela do vlasů. Do těch nádherných tmavých vlasů. Milovala jsem ho od dětství, ale jak mi říkal otec, nedokázala jsem si to přiznat.
Vzdechla jsem a cítila, jak se Dany usmál. Stále jsem si, ale připomínala, že je se mnou v nebezpečí. Ve velkém nebezpečí, ale mně to v tuto dobu bylo jedno. Byla jsem jen já a on. Hranice žádná, jen má máma a jeho strejda dole v kuchyni. "Annabeth, ani nevíš, jak moc…" zarazil se. Jeho slova mě hřála v břichu a cítila jsem motýlky, které jsem myslela, že nikdy nezažiji. "Co?" zašeptala jsem do jeho rtů. Můj mozek reagoval na jeho tělo, když mě chytil a někam bůhví kam mě nesl.
Položil mě na něco měkkého a já nevěděla, jestli to je postel nebo gauč, nechtěla jsem se od něj dostat ani na milimetr. Otočit se a podívat se, bylo nepřijatelné. Chtěla jsem si jen užít tento okamžik, než se opět ponořím do své reality. "Stále si to nedořekl," usmála jsem se a olízla si rty, když se ode mě na chvíli odtáhl, abychom se oba nadechly. Podívala jsem se mu do očí, byl neskutečně pěkný a ty jeho oči. Povzdychla jsem si a on zvrátil hlavu a rozesmál se. "Co je tady vtipného?" strčila jsem do něj, abych obnovila svůj osobní prostor.
Nenechal mě, držel mě pěvně a jen mě hladil po tváři a v jeho hrudi dozníval smích. Ruce jsem položila na jeho hrud a podívala se kolem. Seděli jsme na posteli. Na jeho posteli a já začala panikařit. Ne, ne, ne. Jeho pokoj byl tmavý a všude byli polepené plakáty a fotky. Všimla jsem si, ale jen jedné. Na nočním stolku ležela v rámečku fotka mě, Olivie a Daniela. Byli jsme malý a ta fotka se fotila den, než jsem zmizela. Děsila mě. Ten rok jsem byla šťastná.
"Děje se něco?" Zašeptal Dany a zabořil svůj nos na můj krk. Začala jsem se smát. Objevil mé lechtivé místo a on to věděl. "Stále si to nedořekl," naléhala jsem. "Zajímá mě, co si chtěl říct," vyplázla jsem na něj jazyk, když se opět odtáhl a jedním prstem mi za ucho urovnal spadlý vlas.
Nadechl se. "Ani nevíš, jak se mi stýskalo." Povzdychl si a zavřel oči." Ten den, co si zmizela, jsem myslel, že zešílím a to jsem byl jen dítě." Zavrčel. "A ted ses objevila a svými velkýma očima mě nenáviděla. Děsilo mě to, ani nevíš jak moc." Usmál a palcem mi pohladil rty. "Řekl ti už někdo, že chutnáš po jahodách?" Zeptal se, se smíchem v hlase a já se na něj nevěřícně dívala. Uvědomila jsem si, že by něco měl vědět. "Dany, až to tu dodělám, zase odejdu," řekla jsem prostě. Vlastně jsem mu to oznamovala. Zamračil se a já se odvrátila a chtěla se zvednout, ale chytil mě za boky a posadil mě zpět na jeho klín.
Políbil mě, tak rychle a nečekaně až jsem málem omdlela. "Tak toho musíme využít," usmál se a přitáhl si mě blíž. Držel mě a objímal zároveň. Choval se ke mně něžně a to u něj nebylo v pořádku. Nechala jsem ho o mě pečovat. Nechala jsem ho, aby o pečoval. Usmívala jsem se mu do obličeje a nechala mu volný průchod k sobě. Chtěla jsem od něj mnohem víc věcí než jen se líbat, ale děsit jsem ho nechtěla. "Polib mi," odpověděla jsem po chvíli, až se kolem rozhostilo ticho. "S radostí," uculil se a já nevěděla, jestli si dělá srandu. Pomalu mě pokládal na postel, a když někdo zaklepal, málem jsem vyletěla do stropu studem. Podívala jsem se na Daniela a on zavrtěl hlavou a znovu mě políbil.
"No ták Daniely, Annabeth už musí domů a ty to víš." Zaslechla jsem nedočkavý hlas Danielova strejdy, až jsem se začala smát. "To není vtipné," zabručel Dany a já zmlkla. Byl tak vážný a náladový, až mi top začalo lézt na nervy. "Copak, bručoun se nám vrátil?" Poškádlila jsem ho a on se zamračil, až se mu obočí snad spojilo. "Ty nevydržíš, chvíli nerýpat do mě?" Zeptal se a uchechtl se. "Strejdo, Annabeth tu musí dneska zůstat, probíráme věci do školy a náš učitel nám dal úkol společně, i když se… nenávidíme." Řekl klidným hlasem a já slyšela jen Danielova strejdu, jak něco říká mé mámě a pak bylo ticho. "To ti strejda, až tak věří?" Zamračila jsem se překvapením. "Samozřejmě," usmál se a pokračoval, tam kde jsme skončili. Pohladil mě po bocích a já zavrnělo. "Tohle se mému človíčku líbí?" Zasmál se a já se zmohla jen na přikývnutí. Pokračoval a pomalu mi začal sundávat kabát, který jsem si na sebe hodila na poslední chvíli. Nechala jsem ho a na oplátku mu pomalu rozepínala košili. "Vážně to chceš?" Zastavil se s rukou u mé sukně a zeptal se. Na odpověď jsem ho políbila na koutek úst a zasmála se nad svou nesmělostí. Můj otec hnije v pekle a já mezitím tady dělám takové věci. Nad svými myšlenkami jsem se rozesmála a on mě utišil polibkem. "A-ano," odpověděla jsem nejprve nejistě a pak to zopakovala jistěji. Věděla jsem, že ho už nezastavím, ale zavřela jsem oči a nechala ho dělat svou práci se sundávání bot a sukně.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 11. února 2014 v 21:14 | Reagovat

Krásná kapitolka =) těším se na další =)

2 Kačíí Kačíí | Web | 12. února 2014 v 6:15 | Reagovat

Heh... Ten Daniel :-D  :-D
Skvělá kapitola, hlavně to s tím strejdou, prej to ti až tak věří :-D  :-D
Moc se těším na další :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama