"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Jsem uvězněná 11.kapitola

13. února 2014 v 19:15 | Violett |  Jsem uvězněná
Tady přidávám další kapitolku. Popravdě bych jí napsala dřív, ale mám doma "menší" hádku mezi rodiči a tak jsem dřív nemohla. Vlastně jsem si dala sluchátka a pustila si dvě písničky, které miluji. Vlastně bych vám je tu mohla dát... Tak a ted vás nebudu zdržovat. Užijte si JU a doufám, že mi napíšete, kterou kapitolku povídky byste chtěli ted abych napsala. Dos by mi to pomohlo :D
Jinak názory a kritiku napište do komentíků. Dost mě zajímá, co si myslíte o této kapitolce, protože si myslím, že se mi dost povedla :D
Více v celém článku

Hledala jsem otce, který by mě odsud mohl dostat. Vlastně jsem nechtěla otce, chtěla jsem být pryč. Strčila jsem do pár lidí a omluvila se. Jedna blondýnka se na mě otočila a zpražila mě přísným pohledem. Myslím, že se jmenovala Meredith, ale nebyla jsem si jistá. Pořádně jsem si natáhla rukavice, aby mi nespadly a mizela ve změti lidí.
Chtěla jsem být pryč. Zapomenou na celý můj dosavadní život. Stále jsem nechápala, co tím chce otec dokázat. Tak fajn, budu ve společnosti, ale tím se nezmění to, že jsem zrůda.
Slyšela jsem kolem sebe různé praskání a smích. Musela jsem párkrát zamrkat, protože to praskání by mě ohlušilo, kdyby ještě víc přidalo. Nesnášela jsem tento svět. Mé uši byli až moc citlivé na hluk a otec to věděl.
Mé myšlenky poletovaly nad tím, jak bych se mohla odsud dostat ven. Z téhle počítačové sítě. Rozhlédla jsem se a vyhledala pohledem velké dveře, které vedly ven. Rychle jsem k nim běžela a tentokrát mi bylo jedno, že vrážím do lidí.
"Kam tak spěcháš, dcero?" zazněl zvučný hlas a já se překvapeně nadechla, ale nehodlala se otočit. "No, ták Chloe," povzdychl si a já se pomalu otočila kolem své osy. U otce postávala ostraha a já vyhledala Nika. Stál tam, tvářil se neutrálně, vlastně nezaujatě a mě pýchlo u srdce. Tak takhle to je. Můj svět se rozpadl a já věděla, že nemám naději se odsud dostat. Niko mi nepomůže. Jen mě využíval, aby se víc dostal k otci. Tak to vždycky bylo.
"Musím odejít," odpověděla jsem tichým hlasem. Lidé se kolem rozestoupili a ted jsem měla volný pohled na otce. Tátu. "Otče, jaké by ti to bylo, být v místnosti s někým kdo ti ublížil?" zvýšila jsem hlas. Otec se tvářil překvapeně, snad zaskočeně. "Co bys udělal ty?" povzdychla jsem si. "Nechal ho nebo se od něj držel dál?" Podívala jsem se po Nikovy, který do mě zabodával své šedé oči a já se cítila, jako na trní.
Otec se rozesmál a začal tleskat. "Myslel jsem si, že si dost chytrá, ale ty…" zarazil se. "Ty přemýšlíš, jako tvoje matka," usmál se tak ostře, až se zaleskly jeho dokonalé bílé zuby. Ještě kdyby byli pravé.
Otcova slova mě zarazila. Nechtěla jsem být ani trochu jako svá matka. "Má máma se tak nechovala," zabručela jsem. Měla jsem pravdu. Má máma byla jako důstojník, všichni jí musely poslouchat a já byla pouhý pěšák v její šachovnici.
"Já nemluvím o Rebecce." Zabodla jsem do něj oči. Co to tu mele. Niko začal kroutit hlavou a já věděla, že ví něco, co já ne.
Nepodívala jsem se ani na jednoho, když jsem dupla a otočila se a šla v klidu ke dveřím. Věděla jsem, že se chovám nedůstojně až dětinsky, ale téhle chvíli mi to bylo jedno. "Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo? Ještě jsme neskončily," zařval otec, až jsem se lekla a zaslechla, jak někdo vyjekl. "Trhni si," odpověděla jsem na to a zamávala mu, aniž bych se otočila.
Došla jsem ke dveřím a rozrazila je. Bez jakéhokoliv zaváhání jsem zabočila a nechala sál za sebou. Potřebovala jsem se jít někam podívat a ted byla ta pravá chvíle.

Všude byl klid a nikde nikdo. Věděla jsem, že mě pozorují kamery, ale kdo by mě chtěl chytit, když se chystám jít do mé kobky. Kolem mě se rozhostila tma, ale mě to bylo jedno. Znala jsem cestu zpaměti, a i kdybych zakopla, tak se zničí mé kolena, které stejně mám už dávno od krve.
Nohy se mi třásly a já si až ted uvědomila, že pobrekávám. Byla jsem velmi citlivá a za to jsem se nenáviděla. Otec mě chtěl jen na bále ponížit a to se mu povedlo. "Chloe?" Slyšela jsem tichý hlas, ale ignorovala jsem ho. Hlas pocházel ze zadu, odkud jsem přišla, bylo mi jedno, kdo mě hledá, chtěla jsem domů. "Chloe?" Zazněl hlas hlasitěji a já se přitiskla ke zdi. Nedovolila jsem se ani pohnout, sotva dýchat. "Chloe, vím, že si tu." Niko, napadlo mě. "Cítím tě," povzdychl si. "Voníš po skořici." Úplně jsem viděla, jak se nad slovy usmál, ale byla to jen představa. Kroky se přibližovaly, ale já uvažovala, proč je takový hňup a nevzal si třeba baterku. Věděl, že je tady tma. Věděl to jako jeden z mála. "Chloe?" jeho hlas byl podrážděný a slyšela jsem v nich smutek. "Promiň mi to," pokračoval. Popotáhla jsem a to jsem neměla.
Niko se v kroku zastavil a otočil se ke mně. Věděla jsem to a tak jsem zadržela na rychlo dech. "Chloe?" Usmál se, světlo z venku ho osvětlilo a ted jsem viděla do jeho tváře. Mračil se. Byl taky smutný a mě jediné co napadlo bylo, abych začala utíkat. Podívala jsem se mu do očí a začala utíkat. Jediná má šance byla, že se dostanu ke dveřím a zavřu je.
Utíkala jsem jako o život a neotáčela se. Věděla bych, že kdybych se otočila a viděla, jak je daleko ode mě, že bych se vystrašila. Mé kroky se rozlévaly po dlouhé místnosti. Podpatky klapaly, když jsem běžela po schodech dolů. Už jsem spatřila dveře, když jsem na krku ucítila teplý dech. Vykřikla jsem a přitiskla se ke stěně. "Neutečeš mi," usmál se. Chytil pár mých vlasů a omotal se je kolem prstů. "Já ti neublížím," povzdychl si a palcem mě pohladil po tváři. Ucukla jsem. Niko se rozesmál, až se mi po celém těle rozhostil mráz. "Ty jsi tak tvrdohlavá." Stále měl svou ruku na mé tváři. Bylo to příjemné. Dívala jsem se mu do očí. Měl je tak úchvatné, až to nebylo možné. "Ne-nedotýkej se mě," zaskuhrala jsem a Niko se uchechtl. "Nikdy ti to nevadilo," odpověděl mi, ale sundal svou ruku z mého obličeje. Vstal a odstoupil ode mě. Natáhl ruku a já jí chytla a pak ho rychlým pohybem strhla na zem a utíkala ke dveřím. Bála jsem se ho, ale ne v tom smyslu, že by mi fyzicky ublížil. On by mi ublížil psychicky a to jsem nemohla dopustit. Už to jednou udělala a nechtěla jsem to zažít znovu.
Zavřela jsem pomalu dveře, ale nestihal jsem to. Do dveří Niko narazil a já spadla na starou matraci, na které jsem spávala. Niko se na mě podíval a já v jeho očích spatřila plamen zloby. Rychle jsem se plížila až úplně do rohu matrace.
Niko se přibližoval a přibližoval a já už neměla kam se schovat. Dřepěla jsem na matraci a místnost osvětlovala jen malá žárovka v rohu, která začala blikat. Jen to ne, naléhala jsem v duchu a pak zhasla. To je můj konec.
Tma se rozhostila kolem mě a já cítila, jak se matrace prohnula. Vykřikla jsem a něčí ruce mi zakryli pusu. "Říkal jsem, že mi neutečeš," zasmál se. Chytil mě za bradu a zvedl jí, abych se mu dívala do očí. Byl tak blízko, že jsem na něj viděla. "Usmíváš se jako debil, jen tak pro informaci," oznámila jsem mu. Když jsem to dořekla, v očích mu problesklo. To byl můj konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 13. února 2014 v 19:55 | Reagovat

Super kapča! Těším se na další ..Kdy bude? :3

2 Kikča Kikča | E-mail | Web | 14. února 2014 v 12:05 | Reagovat

Super kapitola, fakt úžasná.. ale musim si přečíst ty předešlé abych pochopila o co go :D

3 Calla Calla | Web | 14. února 2014 v 14:41 | Reagovat

:DDDDD Prej: Usmíváš se jako debil, jen tak pro informaci. :DD To mě dostalo. xD A jinak opravdu super kapitola. Můžeš na sebe být pyšná protože se ti opravdu povedla. :) :D

4 Smilee Smilee | Web | 15. února 2014 v 18:53 | Reagovat

Wow, super kapitola :D :D Už se moc těším na další :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama