"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

The existence in the dark 11.část

5. ledna 2014 v 9:00 | Violett |  The existence in the dark
Tady to máte. Psala jsem to včera a dopsala to v 21:40 :D Takže si toho važte :DD Jestli to bude pro vás takove jin=, než vždy tak se omlouvám, ale poslouchala jsem u toko BVB :'DD A mám tu samou otázku, jako posledně. Myslíte si, že bych měla udělat Teamy? o_O
Více v celém článku

Annabeth:
Stála jsem doma pod sprchou a užírala se. Co je to se mnou? Ptala jsem se v duchu.
Voda mi stékala po tváři a mé zrzavé vlasy se začaly vlnit. Vzpomněla jsem si, jak se mě Daniel dotýkal. To snad není možné, takový hajzl. Pomalu jsem sklouzla po zdi, až jsem dopadla na studenou zem. Sprcha na mě stále kapala. Tati, pomoc. Chtěla jsem tu svého otce. Potřebovala jsem jeho otcovskou lásku. Vzpamatuj se Annabeth. Ty už otce nikdy neuvidíš. Musí platit, za to, cos ty provedla. Ozval se ten hluboký hlas v mé hlavě.
Po dlouhé době jsem měla důvod brečet. "Můj svět se hroutí." Ozvala jsem se a pomalu vstala, abych se mohla připravit na večeři. Povzdechla jsem si a utírala si slzy z tváře. "Promiň tati." Omlouvala jsem se do stínů. "To jsem vážně nechtěla." Vzpomněla si na otce, který je ted někde ve tmě a trpí - za mě. Určitě je někde v kobce a jen kvůli mně. Neměla jsem to dělat a ted za to platí on.
Vzpamatovala jsem se až, když jsem vypnula vodu a automaticky z ní vyšla. Cítila jsem se jako robot, který musí dělat to, k čemu je učen. Oblékla jsem se do úzké černé sukně a bílého tílka, obula si lodičky a byla jsem připravená. Mezitím jsem si sedla ke stolu, kde mám menší hromádku od matky, co zjistila o tom chlapovy. Otevřela jsem první složku a přečetla si pár slov. Nebezpečný, blablabla, skvěle se ukrývá, blablabla, známý. Na poslední slovo jsem se dívala, jako na moji oblíbenou skupinu. "Takže je to známý člověk." Uvažovala jsem na hlas a otevřela si mapu. Bylo na ni zaznamenané křížky, kde všude ten muž byl a kde se našli mrtví lidé temnoty.
Ze stěny se pomalu ke mně blížili stíny, a když se mě dotkly, pocítila jsem klid. Natáhla jsem ruku a svými dlouhými nehty se škrábla, až se má tmavě červená krev roztekla po zápěstí. "Tak pojďte." Šeptla jsem do tmy, a když se s ní vynořily tři dlouhé a černé stíny, musela jsem se usmát.
Když se první stín dotkl mé krve, vykřikla jsem blahem. "Ach můj bože." Zaklela jsem. Cítila jsem, jak se stíny ode mě živý a jak mnou na oplátku prodírá temnota.
Zaslechla jsem zaťukání. "Anno?"
Uklidni se, uklidni se. Opakovala jsem v duchu. "Děje se něco mami?"
"Můžeš jít už dolů, pojedeme."
"Vážně musím jít?" Zavolala jsem na ní, abych si udělala čas, než se stíny nakrmí.
"Musíš, je to hodně důležité." Odpověděla a rozrazila dveře. "Co to provádíš Annabeth!?"
Schovala jsem ruku. "Dívám se na ty dokumenty."
Přešla ke mně. "A přišla si na něco zlatíčko?" Pohladila mě po vlasech.
"Něco málo." Povzdychla jsem si. "Podívej se na tu mapu, mami." Ukázala jsem na všechny body. "Vidíš. Ten muž zabíjí do kruhu a hádej, jaké město je jeho středem."
"Tady tohle." Podívala se na mě s radostí v očích. "Tak vidíš, že si něco zjistila."
"To není vše." Vzala jsem z pod mapy papír. "Musí to být někdo, kdo tu žije a má tu někoho na kom mu záleží." Pokračuji. "Je to dost matoucí."
"Chápu tě zlato, ale zkus na něco přijit." Otočila se ke dveřím. "Udělej to pro otce."

Stály jsme před domem, který měl barvu medu a v celé téhle ulici zářil. "Jak dlouho jsem tu nebyla?" Ptala jsem se sama sebe, když zrovna šla matka klepat na dveře.
"Dobrý večer." Zaslechla jsem, když se dveře otevřely. Byla jsem moc ráda, že otevřel strýc a ne Daniel, který doufám, nebude na večeři. "Dneska vám to sluší," díval se na matku, "oběma." Dodal rychle.
"Děkujeme obě dvě." Odpověděla matka a já jsem byla ráda, že začala mluvit ona.
Vešli jsme od bytu, který byl celý zařízený do tmavě hnědé nebo oranžové barvy. Usmála jsem se. "Tak to je vážně fascinující." Oznámila jsem a usmála se na Danielova strýce. "Ty se zajímáš o architekturu?" Zeptal se mě.
"Tak nějak Davide." Odpověděla jsem.
"Ani nevíš, jak si vyrostla Annabeth. Naposledy jsem tě viděl, když si byla ještě ve školce." Usmál se na mě a já pokrčila rameny. "Tak nějaký čas už to je." Otočila jsem se ke kuchyni, kde budeme večeřet. Vonělo to tam po svíčkové a já dostala hlad. Mezitím se temnota ze mě dostala ven a mířila někam do vedlejší místnosti. Dívala jsem se za ní, dokud poslední tmavý pohybující stín nezmizel.
"Anno?" Zaslechla jsem ze shora překvapeně. Podívala jsem se tam a pocítila zlost.
Nadechla jsem se a počítala do pěti, než jsem odpověděla. "Dane." Zamrkala jsem a otočila zpět na jeho strýce, který si nás s pobaveným pohledem prohlížel.
"Tak jdeme se už konečně najíst?" Zeptala jsem se. "Mám ještě mnoho věcí na práci." Mrkla jsem na matku a ta si mě zaraženě prohlížela.
"Hned po vás." Ukázal strýc do kuchyně.

Daniel:
"Bud té lásky a chovej se slušně." Zaslechl jsem strýcův nespokojený hlas.
"Ale.."
"Žádné ale. Jsou to naši hosti, takže jestli nechceš mít u mě problém, tak se chovej slušně." Zavrčel a já poslušně přikývl.
Sedli jsme si ke stolu, a když strýc něco vysvětloval, já a Anna jsme byli ticho. Povzdychl jsem si na vidličku si napíchnul kousek masa. Kdybyste věděli. Šeptal jsem v duchu a zvedl pohled od jídla. David něco vysvětloval od Annabeth matce a Annabeth se mračila. Proč asi? Vždyť tu ani nechce být a po dnešku, tě nechce ani vědět. Ozval se mi ten známý hlas, který mě už provází nějaký ten život. Myslíš si, že když jí miluješ, ona bude milovat tebe? Pokračoval hlas. To si nemyslím a co ty? Zaslechl jsem v hlavě smích a já se roztřásl.
Podíval jsem se po Annabeth a její pohled se střetl s mým."Strejdo můžu si jít promluvit s Annabeth?" Zeptal jsem se. "Jak vidíš, tak ani jeden z nás už nejí a vy dva řešíte, ty…" Zarazil jsem se, "vaše řeči." Dokončil jsem větu.
Strýc si mě chvíli prohlížel a pak přikývl. "Jestli Annabeth nic nenamítá, nemám problém." Otočil se na ní a ona přikývla. Vstal jsem a počkal na ní. Zavedl jsem jí do pokoje, a když vešla i ona, zabouchl jsem dveře.
"Co chceš Daniely?"
Místo odpovědi jsem jí přitiskl ke zdi a políbil.

Váš názor, kritiku do komentářů... Však to znáte.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 5. ledna 2014 v 10:04 | Reagovat

Jé! Nádherný díl! :-D Moc se mi líbí, ale musím si přečíst ty předchozí díly, ale až bude čas! Daniel se mi líbí, i když je to takovej hajzl :D Jak píšeš! No uvidím co si o něm budu myslet, až si dočtu předchozí části :-D
Týmy udělej! Tan konec je úplně...No, takovej...Prostě božíí!

2 Violett Violett | Web | 5. ledna 2014 v 13:11 | Reagovat

[1]: No dobře, půjdu na to :D A no... Daniel je takovým makový :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama