"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Noční škola | Třetí kapitola

17. ledna 2014 v 15:55 | Violett |  Noční škola
Zčnu s tím, že se opět omlouvám, že tu moc příběhy nedávám, ale mě se stává, že nějakou dobu píšu jako pominutá a pka mám prostě pauzu a do ničeho se mi neche :) Takže mám pro vás, otázku, napadá vá, co bych mohla psát kromě povídek? Třeba nějaké téma, prostě cokoliv :D Jinak co vám vychází na výzo mě dvě trojky (ajina a dějepis). Chápete te to, že jsme měli na dějepis učitelku a u ní jsem měla samé jedničky a ted máme novou uču a mám trojky ? -.-" No nebudu už zdržovat, tady máte Noční školu :D
Více v celém článku



Stála jsem na prahu školy, kde bylo dočista ticho. Nikde nepípnul ani jeden opeřenec a na to, že je odpoledne, byl tu dost klid. Dívala jsem se na můj nový domov. Škola se skládala z tmavých kamenů a byla s jistotou ledová, jako kámen - jaké to dilema. Věřila Jsem tomu, že je tahle škole obrovská, protože jsem zahlédla plno oken. Podle mě tu lidé i spali.
"Kde jsou všichni?" Zeptala jsem se a rozhlížím se kolem sebe.
Lucas se podíval na hodinky a přikývl. Byl tak bledý. "Na hodině."
"Kolik je tu celkem lidí?"
"Dost." Protáhl se a dal se směrem ke dveřím. Naposledy jsem se rozhlédla a s úšklebkem se vydala za ním.
Lucas otevřel tmavé prosklené dveře a já vešla za ním do tmy. Cítila jsem vůni medu a přitom se dívala na dveře přede mnou, které se pohybovaly, aniž by kolem nich někdo prošel. Nevědomky jsme se usmívala a Lucas mě zamyšleně pozoroval. Cítila jsem se tady v bezpečí. Mrkla jsem na něj a pomalu a ladně za ním vykročila.
Pozorovala jsem cestou fascinovaně mnoha dveří, ale všude bylo ticho. Ani jedny se neotevřely. Lucas se tvářil vážně. "Děje se něco?"
Zavrtěl hlavou. "Vše je naprosto v pořádku." Rozhlédl se kolem sebe a já se na něj fascinovaně dívala. Vlastně na to šero všude kolem. Směřovala jsem za ním přímo do ředitelny. Kancelář byla tmavá, jako zbytek domu, ale nábytek byl elegantní. Všude kolem sebe jsem viděla různé odstíny tmavých barev. Zahlédla jsem lemovanou židli a tak jsem si do ní sedla a začala se točit, kolem své osy.
"Melanie." Zabručel naštvaně Lucas a já vstala a přiblížila se k němu.
"Vy mě tu chcete," zavrčela jsem. "Tak mě nechte dělat, to co je pro mě vhodné." Vraždila jsem ho pohledem. Kolem nás dvou bylo velké napětí, ale až přikývl, tak jsem se teprve uklidnila. V duchu jsem se okřikla. Až moc jsem se tentokrát naštvala. Poslední dobou jsem měla samé výbuchy. Snad každý den jeden nebo dva.
Mrkla jsem na šipky, které byli pověšené v zadu v kanceláři a tak jsem k nim hned přistoupila. Vzala jsem do ruky šipku zrovna, když Lucas promluvil tak jsem hodila na terč. "Melanie," povzdychl si. "Ty jsi velmi výjimečná dívka," začal s úsměvem a fascinovaně se díval na terč, kde se tyčila šedá šipka tvaru nože. Byla zaseknutá přímo ve středu.
"Proč chcete zrovna mě?" Ozvala jsem se a dívala se na šipku, vlastně na nůž.
"Potřebujeme tě." Zašeptal a já nevědomky přikývla.
"Kdo mě potřebuje?" Zeptala jsem se naštvaně. "Nikoho z rodiny nemám," usmála jsem se zvesela. "Já jsem je zabila." Zdůraznila jsem a cítila se, jako bych mluvila s hluchým člověkem. "Mé ošetřovatelky jsem dohnala k šílenství," podívala jsem se Lucasovy do čí. "Dvacet ošetřovatelek jsem už měla. Dvacet." Vytkla jsem. "A vy hledáte mě?" Otázala jsem se. "Blbost."
"Melanie, víš vůbec, co se učí na téhle škole a kdo jsi ty?"
"Ne." Přiznala jsem a stále se mu dívala do těch jeho uklidňujících očí.
"Tak poznáš," usmál se a vzal do ruky telefon a někomu volal, za chvíli ve spěchu někdo zaklepal na dveře a mě se zatajil dech, když v nich stál Owen. Byla jsem dost překvapená, že ho tady vidím stát v celé své kráse.
"Owene," usmál se Lucas a já se dívala do těch jeho neznámých očí, které jsem do ted milovala.
"Ty," zabručela jsem na něj a strčila do něj, když jsem vycházela ven s kanceláře.
"Kam to jdeš Mell?" Zeptal se mě Owen, když jsem zabočila. Neodpovídala jsem, ale pak jsem ucítila ledové prsty na svém zápěstí. Držel mě Owen přesně tam, kde mám krvavé stopy po mém sebepoškozování.
"Pryč."
"Proč?" Pohladil mě po tváři a já se musela uklidnit. Byl to můj psychiatr.
"Nedotýkej se mě ty Dědku."
"Kdysi ti to nevadilo." Ušklíbl se radostně a zpustil ruku.
"Kdysi," odmlčela jsem se. "Ted vím, že jsi starý hajzl."
"Ale noták Mell," naježila jsem se, když řekl mé jméno z takové jemnosti. "Jsem od tebe jen o pět let." Zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, že jsem měla včera osmnáct let.
"No a?" Uculila jsem se.
"To znamená, mnoho věcí, ale jen ty můžeš vědět, co to znamená." Pohladil mě po tváři. "Už ti je osmnáct a já nejsem tvůj psychiatr." Zablesklo se mu v očích. "Můžeš si jen vybrat, jak to vezmeš."
Zamračila jsem se na něj a přesně věděla, co to znamená. Už párkrát jsem na něj vyjela, ale on se vždy držel zpátky, jako by se bál, že mi něco udělá.
Překvapilo mě, když jsem zaslechla kroky a já v nich poznala Lucase. Owen mi jen jediné slovo zašeptal, než zmizel ve stínech mého nového domova. "253."

Kritika, názory... Co si o této kapitlce myslíte?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | 17. ledna 2014 v 16:47 | Reagovat

:DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD Promiň... jsem v pohodě. :D Ale ten konec... Bože Já mám asi moc bujnou představivost. :D Opravdu super kapitola! Těším se na další. :)

2 Abigail Abigail | 17. ledna 2014 v 19:46 | Reagovat

super kapitolka už se nemůžu dočkat další =)

3 Violett Violett | Web | 17. ledna 2014 v 20:07 | Reagovat

[1]: Jak jsem poznala, dostala si epileptický záchvat smíchu (tak nazývám, když se někdo moc směje) :'D Bud ráda, že máš bujnou představivost a popravdě budu zvědavá jak to napíšu dál :D

[2]: Jsem ráda, že tě to baví :)

4 Kačíí Kačíí | Web | 18. ledna 2014 v 8:59 | Reagovat

Super!!! Skvělá kapitolka :-D  :-D  :-D

5 LussyNda LussyNda | Web | 28. března 2014 v 20:06 | Reagovat

nádhera a zase jenom nádhera

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama