"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

The existence in the dark 9.část

23. prosince 2013 v 10:00 | Violett |  The existence in the dark
Takže zítra už jsou Vánoce :D Jak je ztrávíte? Mně napadlo, že byhc snad mohla zítra sem dát nějakou kapitolku navíc, jako Vánoční dárek. Co vy na to? Takže mi do komentářů napište, kteorý příběh a zítra tu šoupnu další díl :D
P.S: Zítra vychází Jsem uvězněná
Více v celém článku


Takže jestly jsem to pochopila, tak znám Danielovu dceru, která mě tak nějak našla. K tomu má jeho oči, ale ted zní ta důležitá otázka. Kdo je její matka? Napadla mě Fay, ale ta malá rozkošná dívenka, nemá nic po Fay, to jsem si naprosto jistá. Proč šla, ale za mnou a ne za ním? Tohle je bláznivé. Nastartovala jsem auto a začala couvat, abych mohla jed konečně od školy.
Cestou jsem vypnula. Měla jsem své starosti a ted ještě do toho přišla Bianca. Ta dívenka něco potřebuje. Něco nebo někoho. Než jsem se nadála, dojela jsem k lunaparku. Chtěla jsem si nechvíli vyprázdnit hlavu a tohle potřebuji. Čistý vzduch a pěkné vzpomínky.
Zaparkovala jsem za stromy a otevřela dveře. Ucítila jsem čistý vzduch. Modré jezero se třpytilo a já se stále divím, proč stavěly lunapark u jezera. Vystoupila jsem a ucítila kolem sebe magii, kterou jsem potřebovala dostat ze sebe. Nadechla jsem se a pořádně vykřikla. Cítila jsem, jak se zvukové vlny vzdalují společně s magii. Bylo mi i líp, když jsem ted prázdná, ale únava opět přišla. Dneska jsem jí, ale neuvítala s radostí. Dneska jsem se musela soustředit…a to pořádně.
Nadechla jsem a zvedla hlavu, ucítila jsem chvění. Někdo tu byl. Dost dlouho. Pozoruje mně už od začátku. To si ze mě fakt děláte dneska srandu. Šla jsem dál a dotyčnou osobu ignorovala. Neměla jsem chuť se hádat. Dneska už ne. Došla jsem k autíčkům. Pamatuji si, že jsem kdysi na nich jezdívala, než to tu zavřely. Sedla jsem si do jednoho auta a opřela se a položila si nohy nahoru. Dotyčná osoba se přibližovala a mě to začínalo lézt na nervy.
Nádech a výdech. Dvě moje slova, které ted potřebuji, ale mě se zatajil dech. Mozek mi traky odešel. Zavřela jsem oči a uklidnila se. Bolela mě hlava a k tomu dneska ta večeře. Uslyšela jsem prasknutí a já pootevřela jedno oko, abych se podívala, co se děje. Stála tam dívka. Bianca. Dívala se na mě skleněnýma očima. Její modré oči si mě prohlížely a já se usmála. Byla o něco starší, než jsem si jí pamatovala.
"Co tu děláš? Nebude se, tvůj otec zlobit, že nejsi doma?" Zeptala jsem se a poklepala vedle sebe, aby si dívenka sedla. Byla vážně rozkošná. Prostě zrzka.
"Moji rodiče jsou mrtvý, oba dva." Podívala se na mě a já si uvědomila, že rychle dospěla. Bianca si ještě měla hrát, jako každé malé dítě. Místo toho trčí tady. Určitě o několik let dřív než se narodila. Pak jsem si, ale uvědomila, co řekla.
"Kdy umřely?" Zeptala jsem se a nemohla uvěřit, že mám strach, co řekne.
Bianca si sedla vedle mě a chvíli si mě prohlížela. "Taťku jsem nepoznala a mamka zmizela." Usmála se a podívala se do dáli.
"Kolik ti je?" Musela jsem se zeptat. "Kdo se o tebe stará?" Povzdychla si. "Jak to myslíš, že tvoje matka zmizela?" Vypadly z ní moc otázek a ona chtěla znát odpovědi, ale na jednu nejvíc. "Proč jsi přišla za mnou?"
Dívenka se na mě podívala a usmála se. Bianca byla odvážná, ale přesto velmi smutné dítě. "Je mi ted deset." Usmála se a zalesklo se jí něco v očích. "Zmizela pár dní po mém porodu. Říká to můj děda. Prý musela odejít a mě tu nechala, protože musela." Odpověděla smutně. "Ale jednou se vrátí, to my slíbila."
Takže tahle dívka, bydlí u dědy, který se o ní stará. Usmála se. Správný chlap. Pak, ale Bianca otevřela pusu a chtěla nejspíš odpovědět na poslední otázku, když jsem uslyšela, jak přijelo auto a pak prásknutí dveří. Podívala jsem se na moji novou kamarádku a usmála se. Vstala jsem a pomohla jí taky vstát. Chytla jsem jí za zápěstí a pošeptala do ucha. "Neboj se, dokud si se mnou, nic se ti nestane. To ti slibuji." Volnou rukou jsem jí pohladila po vlasech a pak šla za zvuky kroků. Podívala jsem se na Biancu a pak zpátky dopředu.
Koho jiného jsem mohla spatřit než Dana, jak se opírá o mé auto. Podívala jsem se na Biancu a ta ho pozorovala. Vlastně poprvé vidí svého otce, o kterém neví, že je to on. "Bianco víš, jak se jmenoval tvůj otec a matka?" Pošeptala jsem, když jsme se opíraly o roh nějaké atrakce.
Usmála se a podívala se na mě. "Kdybych ti to řekla, nemohla bys hádat, kdo je matka." Usmála se opět a zas vypadala jako dospělá. "K tomu tu dívku znáš. Moc dobře." Dodala a vykroutila se z mého sevření. Objala mě a po její tváři stékaly slzy, bílé jako perly. "Už musím jít." Otočila se a kráčela zpět, odkud se zjevila. Pak se, ale otočila a promluvila naposledy. "Málem bych zapomněla. Tvoje poslední otázka. Ptala ses mně, proč jsem vyhledala tebe. A odpověď zní, že hledám svoji matku a ty mi jí dost připomínáš." Zamávala mi a mě došla slova. Zmizela tak rychle, jako se objevila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama