"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Nevědomá 8.Kapitola - Útěk

17. prosince 2013 v 18:46 | Violett |  Nevědomá
Takže tady je další kapča Nevědomé. Nevím proč, ale začíná se mi tenhle příběh co píšu líbit, ikdyž je takový...no divný :D

8.Kapitola - Útek

"Ty jsi Emily, že?" zeptal se.
Usmála jsem se a přikývla. "Bohužel ano."
"Jsem Kevin a tamhle to je můj bratr Nick," řekl a kývnul hlavou na černou hlavu za sebou. Něco se tam dělo. Usmála jsem se a otočila se, abych viděla, co se zase stalo.
Lucynina kamarádka se motala kolem a ptala se Lucy, jestli je v pořádku. Pak jsem si uvědomila, že na mě někdo civí a Kevin to nebyl. Otočila jsem se kolem své osy a všimla si, že na mě civí Nick. Díval se na mě, jako by mě zkoumal. Mračil se u toho, ale i tak vypadal pořád sexy. Nadzvedla jsem obočí a otočila se zpět ke Kevinovi.
"Je tvůj brácha v pohodě?" zeptala jsem se, když jsme byli docela dál od skupinky.
"Trochu," řekl šibalsky s úsměvem. "Proč si myslíš, že není v pořádku?
"To je fuk," řekla jsem, když jsme došli k mému baráku. "Tak zatím… Kevine. A ráda jsem tě poznala."
"Ahoj Emily. Já tebe taky." Odpověděl sklesle a otočil se na patě a odešel. Znova jsem nadzvedla obočí a dívala se za jeho siluetou. Otočila jsem se ke dveřím a zaklepala, ale nikdo neotevřel. Tak jsem to zkusila znova, ale nic.
Neměla jsem kam jít a tak jsem si sedla na schody a dívala se na měsíc, který mezitím už vyšel. Nějak mě to neděsilo, ale i fascinovalo. Pak jsem si, ale vzpomněla na ruku, která před chvíli byla jako sklo. Podívala jsem se na ni, ale vypadala v pořádku, jen byla trošku oteklá. Jak teta říkala.
Povzdechla jsem si a zadívala se do dáli. Co má za problém? Myslela jsem tím Nicka. Zavrtěla jsem hlavou a opřela se o dveře. Jenže, pak se kolem mě mihlo světlo. Třpytilo se a bylo překrásné a…zmizelo v lese.
Věděla jsem, že bych do lesa chodit neměla, ale moje zvědavost mě lákala. Nejenže je tu skoro všude písek, ale je tu i les. Zvedla jsem se a rozběhla se k lesu. Následovala jsem světlo.


Les voněl po skořici a oříšcích. Takovým tím zvláštním způsobem. Všude okolo mě byly listnaté anebo jehličnaté lesy, které v odrazu měsíce zářily. Jejich větve se hýbaly ve větvích, jakoby na mně mávaly a volaly k sobě. Cítila jsem se tu příjemně. Tak nějak svěží a plná života. Slyšela jsem kapat vodu. Praskání ve vzduchu dokonce i nějakou sovu, co musela sedět někde na větvi.
Pak, ale prskla větev a já se rychle přikrčila za keř. Spatřila jsem dívku. Mohla mít tak šestnáct, přibližně. Usmívala se a točila se dokolečka. Její hnědé vlasy vlály kolem ní a žluté šaty se vlály ve větru. Celá zářila. Doslova mě fascinovala. Chtěla jsem jí oslovit. Oprava. Potřebovala jsem jí oslovit. Než jsem, ale stihla cokoliv říct, dívka se na mě otočila.
Dívala se na mě s hrůzou v očích. Neměla v nich strach, ale jen hrůzu. Její hnědé oči se lehce blýskaly a mně se po celém těle rozhostila husí kůže.
"Neměla by si tu být." Promluvila jako první. Její hřejivý hlas z ní dělal mnohem mladší.
Podívala jsem se na ní smutně."Já ti nechci ublížit." Konstatovala jsem.
"Ty ne." Odpověděla smutně a přišla ke mně. Obcházela mně do kolečka, dokud se nezastavila a nepřikrčila se přímo u mě. "Co tu děláš?"
"Právě ted tě pozoruji." To bude těžký. "Následovala jsem světlo."
Narovnala se a zavřela oči. "To si neměla."
"Proč mi to říkáš. Vždyť…"
"Ty nevíš, co se tu právě ted děje?" Přerušila mně.
Podívala jsem se na ní. Na její skleněnou ruku. Taky vyrážka.
"Taky máš vyrážku." Ukázala jsem na její ruku a vstala. Hodlala jsem její předchozí odpověď ignorovat.
"Jak to myslíš taky? Tu máme…" Přerušil jí hlasitý zvuk.
Někdo střelil z pistole. Přímo dívce do zad. Dívala jsem se na ní, jak padá k zemi. Nemohla jsem jí pomoct. Panebože. Panebože. Opakovala jsem a ustoupila od ní.
Dívka zvedla hlavu a potichu promluvila, "utíkej."
Nemusela mně přemlouvat dvakrát. Otočila jsem se a utíkala. Pak jsem, ale spatřila velký keř a skočila přímo do něj. Nechtěla jsem jí tu nechat samotnou. Jenže pak mně něco oslepilo.
Velké bílé světlo, mně ozařovalo a já nic neviděla. Boleli mně oči, a když to skončilo, mohla jsem konečně zamrkat. Spatřila jsem tu dívku. Držel jí někdo. Byla to mužská postava. Poznala jsem to podle vysokých ramen. Jenže mně upoutala ta dívka, měla na zádech něco, co svítilo. Nevěděla jsem, co to bylo.
Ona se dívala na mně a naznačovala mi pusou uteč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama