"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Nevědomá 10.Kapitola - Nečekaný rozhovor

29. prosince 2013 v 12:53 | Violett |  Nevědomá
Tady to je další kapitolka Nevědomé. Popravdě jestli se vám mohu přiznat, tak psaní Dangerous love... mě nějak nebaví :D Nevíte čím to je? Taky jsem vám chtěla říct, že už píšu pokračocání Noční školy a dalo by se říct, že to bude zajímavé :) Mám jen jednu otázku ohledně Noční školy... bude vám vadit, když to možná nebude o upírech, vlkodlacích atd.?
Více v celém článku


Dalšího dne ráno jsem už měla jít do nové školy. Vůbec mě nepřekvapilo, že o vraždě už ví všichni. Je to malé město. Vyrážka na ruce se mi znovu vrátila a já se rozhodla zajít po škole k doktorovi. Tetu už nebudu poslouchat, že to nic není. Ted jsem se, ale musela vrátit do přítomností. Myslím tím do té reality, kde na mě všichni koukají, jenom když projdu kolem. Půlka si určitě myslí, že to já ji zabila a ta druhá, že jsem chudinka. Podle mě oboje vyjde na stejno. Pořád mě mají za tu novou a ted už divnou.
První hodinu jsem měla zeměpis a mě samo překvapilo, že to šlo celkem v klidu. Všichni mě ignorovali a tím se stal zeměpis můj neoblíbenější předmět dneška. Pak přišla matematika a to už tak pěkné nebylo. Ve třídě jsem byla s Lucindou a jejíma kamarádkami. Všechny seděly vzadu, takže kousek ode mě. Vždy když se jedena z nich ohlédla, málem jsem se rozbrečela. Třásly se mi ruce a moje sebevědomí bylo na nule.
Jak jsem si všimla Luce už byla v pořádku, ale měla kolem krku fialovou čáru, u které jsem se málem rozesmála. Jenže zarazil mě její pohled.
"Emily." Zaslechla jsem své jméno a zvedla jsem hlavu od sešitu. Stála tam Luce a kolem bylo ticho.
Povzdechla jsem si. Opět jsem nezaregistrovala konec hodiny. "Co potřebuješ?" Zeptala jsem se trpce a sbírala si věci ze stolu.
"Jen jsem ti chtěla říct, že je mezi námi všechno dobré." Řekla opět tím falešným sladkým hlásem a já se na ni zamračila. Něco tu nehraje.
"Co prosím?" Zeptala jsem se zmateně a rozhlížela se, jestli tu někde nejsou její věrné "služebné" a jestli tohle není vtip.
"Jen se ti chci omluvit. Musela si toho hodně zažít." Pohladila mě po rameně. V tomhle byl ten háček, pomyslela jsem a odtáhla se.
"Víš co, nech mě být, než se opět začneš dusit." Nechápala jsem, kde se ta odvaha ve mně bere, ale už jsem vstávala a byla na chodbě, než stačila cokoli říct.
Stála jsem na chodbě a šla rovnou do jídelny. Vešla jsem skleněnými dveřmi a zahlédla pár známých tváří, ale jen jedna mě uklidnila a jedna mě zas postrašila.
Šla jsem rovnou k pultu a koupila si zeleninu a bagetu. Opět zeleninovou. Z masa se mi dělá špatně. Kdyby to šlo, byla bych vegetarián, ale rodiče mi to nikdy nedovolily. Rodiče. Slovo, které asi už neuslyším. Je to skoro týden, co zmizely.
Vrátila jsem se opět do reality a přemýšlela, kam si sednout. Všude byli stoly a u něj seděli aspoň dva lidé. Nikde nebyl prázdný stůl. Povzdychla jsem si a všimla si, že zas na mě pár lidí civí, jako na výkladní skříň. Zavrtěla jsem hlavou a vyšla ze dveří, když jsem něco zaslechla. Slabý hlas, ale přitom tak zřetelný. Šel z pravé strany chodby.
"Tak co, vyřešila si to?"
"Ne. Neprošlo to u ní. Není tak blbá." Luce. Napadlo mě. Kdo jiný. Ale kdo byl ten druhý hlas. Byl mi dost povědomý, ale nemohla jsem ho k žádné osobě přiřadit.
"Musíme na to jinak." Oznámil ten neznámý hlas.
"A jak? Zažila ztrátu rodičů, k tomu ted vraždu. Už tak jí to nejde všechno do hlavy. K tomu viděla..." Povzdychla si Luce a v té chvíli jsem toho měla dost. Otočila jsem se na patě a odcházela pryč. Pryč odtud.
Šla jsem po našedlých kachlíkách, blízko stěny v barvě rzy. Všude byl klid a já slyšela jen své kroky, které se o stěny ozývaly jako ozvěna.
Došla jsem přímo do své další třídy a tam se v klidu najedla. Nikdo mě tu neotravoval. Byl tu klid a mír. A já si konečně mohla promyslet, vše co jsem potřebovala.
Sakra mě už hrabe. Oznamoval mi hlas v hlavě, když jsem si vzpomněla na ten rozhovor na chodbě. Napadlo mě, že jsem v nějaké knížce, že se mi toto děje. Tohle není možné.
Chvíli jsem jen tak jedla, než jsem zaslechla kroky. Když se otevřely dveře, málem jsem spadla ze židle, nenapadlo mě, že tu někdo přijde.

"Můžeme si promluvit Emily?" Zazněl ten známý hlas z chodby z chodby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 29. prosince 2013 v 15:21 | Reagovat

bzzzz.... :-D  :-D
Tak tenhle příběh je úžasnej, před hodinkou jsem začala číst od začátku a hrozně moc se mi to líbí.... O_O  O_O  O_O  :-D  :-D
Je to opravdu mrtě moooc... Nádherný... Těším se na další kapitoly :-)  :-)

2 Violett Violett | Web | 29. prosince 2013 v 20:43 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že tenhle příběh někoho baví :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama