"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Jsem uvězněná 4.kapitola

19. prosince 2013 v 13:00 | Violett |  Jsem uvězněná
Pro mně asi ta nejleepší kapitola, kteorou jsem napsala v téhle povídce, takže si jí užijte a doufám, že už se to nepodobá Jsem roztříštená, protože jsem se snažila podle sebe :D
Více v celém článku


Stála jsem za zády toho velkého muže a čekala, než se otočí a naštve se, ale nic se nedělo. Můj pohled směřoval dolů a já byla překvapená, že po mně nikdo neřve. Ani moji nadávku nekomentoval. Zázrak. Co to s ním je?
Zůstal stát a ani se ke mně neotočil. Dokonce jsem nevěděla, co se tam vepředu děje, protože mi ve výhledu stála dvou metrová obluda. Povzdychla jsem si a otočila se, chtěla jsem zpět do cely.
Znovu jsem si povzdechla, ale to už se mi nohy nějak zamotaly a já spadla na zem. Zase. Proč stále já.
"Promiň." Řekl nějaký hlas a já se podívala na horu. Byl to ten muž. Díval se na mě s omluvným pohledem. Konečně jsem si ho mohla prohlédnout. Měl tvrdé rysy, a kdyby neměl brýle, určitě by jeho pohled zabíjel. Jeho vlasy jsem ve tmě špatně rozeznávala, ale byli světlé. Dost světlé.
Zvedla jsem se a oprášila si ruce o kalhoty. "Proč se mi omlouváš?" Zeptala jsem se naštvaně.
Jenže on se už odvrátil a já jen zavrtěla hlavou. Pak jsem, ale uslyšela prásknutí dveří a tak jsem se rozhlédla a o pár kroků od muže odstoupila. Spatřila jsem dveře, které byly obří. Měřily až někde ke stropu a jestli je to možné, tak i výš. Kolem nich poletovaly jiskřičky. Takové ty, které se vždy objeví, když se něco zkazí.
Zavřela jsem oči. Ano, tohle je taky jen program. Jako všechno tady. Chtěla jsem jít blíž ke dveřím, ale to už mě k nim táhl ten muž nebo kluk. Kdo ví.
Ano. Všichni na mně sahejte a pak umřete. Jak je vám libo.
Opakovala jsem si poslední dobou stále dokolečka. Pak jsem, ale ucítila chvění. Ten známý pocit, když se mé holé kůži někdo letmo dotkne. Začala jsem se odtahovat a kroutit se, aby mě pustil, ale nic nezabíralo.
"Prosím. Pust mě." Nic. "Umřeš!" Vykřikla jsem a to mně konečně pustil. Podíval se na mě určitě zpoza brýlí překvapeně a já se zamračila a začala plakat. Určitě mu neřekly, co dokážu. Zavrtěla jsem hlavou a vydala se dál. Musím být silná. Nemusela jsem se na něj ani podívat, abych věděla, co si o mně myslí. Jako všichni lidé, které jsem kdy potkala. Věděl, že jsem zrůda. Nikdo mu to nemusel říkat, poznal to. Každý to poznal.
Podívala jsem se dolů a mířila za mužem, který na mě čekal v prostředku dveří. Mezitím jsem si, ale všímala výzdoby kolem sebe. Šla jsem po červeném koberci a na lustr jsem se ani nemusela dívat. Věděla jsem, že je křišťálový. Už jsem ho dřív viděla. Ted mě, ale zajímalo, jak se odsud dostat. Měla bych snad možnost utéct a dostat se ven. Možná bych dokonce utekla mimo tuhle kopuly, která všechny drží v nevědomosti. Možná se mi to povede, ale potřebuji pomoct. Něčí, ale kdo by pomohl mně?
Musela jsem se, ale probrat, protože jsem si uvědomila, že se na mě někdo dívá. Mnoho lidí, mě pozoruje a já si toho nevšimla, až do ted. V celé místnosti mohla být snad stovka lidí a všichni na mě upírali pohledy. Všechny známé tváře, které jsem znávala. Hned jsem poznala v davu Zoe. Dívka, která se mnou chodila do první třídy. Ted se na mě nedívala s úžasem, jak měli děti ve zvyku, když mě spatřily. Vypadala jako mrtvola bez života. Byla jedna z nich.
Pak jsem, ale ucítila, jak mi tečou studené slzy po tváři a rychle jsem se je snažila zakrýt. "Tak to ne. Tohle hlavně ne." Šeptla jsem si sama pro sebe a rychle zamrkala. Stejně neví, co je to smutek. Jsou to jen chodící mrtvoly. Ale i tak jsem pocítila ten známí pocit nicoty, která mě pohlcuje. Kousek po kousíčku.
Všichni v místnosti si určitě myslí, že je chci zabít. Vysát z nich život, ale to není pravda. Nenávidím svůj, natož abych chtěla ten jejich. Sice mě to láká. Ta krásná moc v mém těle. To teplo. Dokonce bych si mohla vzít aspoň trochu, ale to se nikdy nestane. Bud si vezmu všechno nebo nic. Neumím se ovládat. Vysála bych je všechny.
Nikdy jsem si nepřála moc. Jen jsem chtěla klidné dětství, jako každé malé dítě. Pak bych se stala jednou z nich. Nevěděla bych, že existuje svět mimo vizuální život. Dokonce ani, co je to pláč. Byla bych jen černá skřínka bez života. Jenže, pak se vše zkazilo.
"Chloe Smithová. Jak rád tě vidím." Uslyšela jsem známý drtivý hlas. To snad ne.
Párkrát jsem zamrkala a spatřila muže. Měl hnědé vlasy a ty známé šedé oči.
"Ahoj tati." Odpověděla jsem slabým hlasem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 19. prosince 2013 v 14:23 | Reagovat

Ježiš!!!!! To je naprosto úžasný! Těším se na další, takže prosím, prosím, ať je tu další díl!

2 Violett Violett | Web | 19. prosince 2013 v 16:38 | Reagovat

Děkuji :3 No uvidí se, ale další díl by tu měl být na Štědrý dne :D

3 Calla Calla | 19. prosince 2013 v 20:33 | Reagovat

Co to do.... ??? :DDD Ahoj tati? To jako opravdu?! Ty mě chceš snad zabít! Nádherná kapitola! Já ti psala, že tohle je moje oblíbená povídka. Naprostý úžas. :) :D

4 Violett Violett | Web | 19. prosince 2013 v 20:52 | Reagovat

Děkuji :D Popravdě se mi tato povídka líbí ze všech nejvíc společně s Elementarii. Asi je to tím, že jsem se nějak do nich vžila nebo možná tím, že jsem to začala psát díky kamarádce, kdo ví :D

5 Charbon Charbon | E-mail | Web | 25. ledna 2014 v 17:51 | Reagovat

Páni, páni, páni! Teď jsem zjistila, že kapitolu čtu po druhé, ale nevadí mi to, protože jsem si to stejně asi nepamatovala. Krásná kapitola ;) Hned jdu na další :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama