"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

The existence in the dark 7.část

23. listopadu 2013 v 16:01 | Violett |  The existence in the dark
Takže tady jedalší díl tady téhle povídky. Stále se sama sebe ptám: Čte to vůbec někdo? :D Popravdě k téhle povídce mám citové pouto, protože jsem to napsala podle snu, který si pamatuji do těd. A ted už vás víc napínat nebudu a tady to máte xD

Stálé mi vrtalo hlavou, kdo je ta Bianca. Nevěděla jsem to, protože zmizela dřív, než jsem se jí stihla zeptat. Děsila mě. Její zrzavé vlásky a roztomilé tvářičky mě děsily, ikdyž to zní směšně.
Vybavila jsem si její růžovoučké tvářičky a smutek v očích. Něco se s ní stalo. Bála se ještě světu. Bála se, co uvidí.
Přišla jsem domů, celá promočená, protože se venku spustil slejvák. Nějak moc mi to nevadilo, ale déšť mi připomněl modré oči Biancy. Ty oči jsem znala. Znala jsem je moc dobře, ale nevěděla odkud.
"Jsem doma!" Zavolala jsem, když jsem otevřela vchodové dveře. Čekala jsem dlouho, ale nikdo neodpověděl. Nikdo nic nezmínil. Jen ticho, které se neslo po celém domě.
Jemně, ale byli jedině slyšet kapky vody. Kapičky vody za oknem, které mě uklidňovaly. Cítila jsem se kvůli tomu v bezpečí.
Svlékla jsem si všechno mokré oblečení až na zelenkavý svetr, který byl čistou náhodou suchý, a hodila věci do koupelny. Pak jsem v ponožkách vyšla po schodech do pokoje. Cítila jsem tu tvrdou zem. Dřevěnou zem, která byla ledová, tak jako já.
Seděla jsem u okna, když zazvonil mobil. Nechtěla jsem s nikým mluvit a tak jsem nechala mobil spadnout do hlasové schránky. Zazvonil ještě párkrát a pak utichl.
Stále jsem přemýšlela nad tou dívkou, ale pak jsem si uvědomila, že bych se měla zaměřit na náš úkol. Sáhla jsem po papíru a tužce, který byl kousek ode mě, a začala si třídit myšlenky.
Jako nadpis jsem napsala: Kdo to může být? A pak začala přemýšlet. Začala jsem snít o nemožném. Zavřela jsem na chvíli oči a ponořila se do tmy.
Viděla jsem tváře lidí. Lidí, které jsem znávala a, kteří jsou ted mrtvý jeho vinou. Nadechla jsem se a opět se zavřela do sebe. Nechtěla jsem o ničem s nikým mluvit. Chtěla jsem zjistit, kdo je ten muž, ať ho mohu zabít. Zabít ho a vypadnout odtud.
Prosila jsem otce v duši, aby mi nějak pomohl zjistit, kdo to je. Prosila jsem také své dávné kamarády, kteří jsou mrtví, ať mi taky pomohou, ale nikdo se mi neozval. V pokoji bylo ticho, jako vždy.
Pak, ale přišla otázka, která mě tíží snad celou věčnost. Vlastně plno otázek, které mě otravují. Musela jsem na ně zapomenout. Na kamarády a na všechno, co mám tady v tomhle městě. Chtěla jsem jít pryč. Nechtěla jsem opět vídat Fay, Daniela a další. Už ne.

Na papír jsem napsala asi snad všechny muže a kluky z města. Od A až po Z. Rovnou jsem, ale škrtla otce od Fay a Daniela. Všimla bych si, kdyby to byli oni. Ne hned, ale všimla bych si. Venku už bylo sucho, ale byl už večer. Musela jsem se nachystat psychicky na zítřek. Já, mamka, strejda od Danka a Daniel. Ted jsem si, ale uvědomila, že Danielovy říkám jen Daniel. Nevím proč, ale je to zvyk. On mi říkal vždy Annabeth a já asi tak.
Mamka ještě nebyla doma a jedinou společnost mi tu dělala Olivie, která tu přišla, když jsem ji nebrala telefon.
Držela jsem se od ní dál, ale hned poznala, že se něco děje.
"Jsi v pořádku?"
"Proč by ne." Odpověděla jsem a chladně se na ní podívala. Vlastně svým obvyklým pohledem.
"Ne, vůbec ti nic není." Ironie v ní hořela, až mi to lezlo krkem.
"Však ne." Byla jsem naštvaná, ale snažila jsem se uklidnit.
"Fajn." Odmlčela se. "Zjistila si něco nového?"
"Nic moc." Přestávalo mě bavit, že jsem na ni hnusná, nejenže je moje jediná kamarádka, kterou znám už od mala, ale ted jsem se k ní chovala neprávem hnusně. "Promiň." Pokračovala jsem a sklopila hlavu dolů a pozorovala svoje šedivé ponožky.
"To nic. Jsi připravená na zítřek?" Usmála se opět na mě a já ji usměv oplatila. Už byla opět ve své dobré náladě.
"Ne." Odpověděla jsem popravdě a přemýšlela na zítřek. Na velký stůl a kolem jídlo. Představovala jsem si, jak se na mě Daniel bude dívat naštvaně, nebo pro můj prospěch, třeba tam ani nebude.
Pak jsem si, ale vzpomněla opět na Biancu. Na tu holčičku, která plakala. Na rezavou dívenku. Mám jí to říct? Nebo ne? Podívala jsem se na Olívii a přemýšlela.
"Olivie, měla by si jít. Za chvíli přijde máma a já si půjdu lehnout." Usmála jsem se na ní a vstala, abych jí dovedla ke dveřím.
"Vážně ti nic není?" Zeptala se, když byla u dveří a obouvala si černé podpatky. Musela jsem se uchechtnout, protože mě Oli zpražila zlým pohledem.
"Jsem naprosto v pořádku." Říkala jsem jí, když odcházela po příjezdové cestě pryč. "Aspoň myslím." Dodala jsem, když se dveře zavřely.
Opět se v domě rozhostilo ticho. Zívnula jsem a šla do pokoje k oknu. Dívala jsem se na Oli, která mizela v dáli a pak si všimla černého auta. Někdo tam seděl ,ale něž jsem stihla použít svoji magii, auto odjelo. Dívala jsem se za ním, ale nakonec jsem to vzdala a šla si lehnout.
Než jsem usnula mě myšlenky znova otravovaly.
Zítřek. Večeře. Daniel.
Zrzavá dívenka.
Černé auto.
Jediné, co mě napadlo, než jsem usnula, bylo: Panebože.

Tak, co si o tom myslíte? :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama