"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

The existence in the dark 6.část

19. listopadu 2013 v 21:01 | Violett |  The existence in the dark
Takže po dlouhé době další díl téhle te série :D Musím říct, že by to bylo rychleji, ale byla jsem venku s mými kamarády a prostě jsem odejít nemohla :3 No prostě jsem se zaboouchla, ale to je vedlejší :D Mezitím se chci zeptap co si myslíte o novém Banneru :D Když jsem se nudila, tak jsem udělala nový, protože se mi ten předtím nelíbil :D (Pokud si ten předtím pamatujete :D )


Nemrzelo mě, že je na mě Daniel naštvaný, ale bylo to jiné. Prostě takový divný pocit.


Mezitím co jsem se ráno vzbudila a chystala se ven, jsem stále přemýšlela o Danielovi. Znervózňovalo mě to. Mrzelo mě, že mě nazval krávou. Sice lhal Fay, ale nemusel mě takhle nazvat. Já za nic nemohla.
Seděla jsem v pokoji už oblečená a chystala se jít dolů do kuchyně, ale máma mi vlezla do pokoje.
"Ahoj, zlatíčko. Tak co, zjistila si něco nového?"
"Možná." Odpověděla jsem a lehce se usmála a zvedla k ní pohled.
"Annabeth copak se děje?" Zeptala se starostlivě máma.
"Nic nového jsem nezjistila. Možná jen to, že rodiče od Fay v tom nejedou." Změnila jsem téma a se sklopenou hlavou pokračovala. "Sice jsou nějak… jiní, ale tyhle nepotřebujeme. Snad."
Máma se na mě chvíli dívala a pak přikývla a zamířila ke dveřím.
"Málem bych zapomněla. Zítra jdeme na večeři k Davidovi."
"To je kdo?!" Ještě jsem na ni zavolala, než stihla zavřít dveře pokoje.
"Strejda od Daniela."

Dívala jsem se na dveře, ještě dlouho po tom, co máma odešla. Dívala jsem se do blba a sama na sebe nadávala. Jak jsem mohla zapomenout na jeho strejdu? Ptala jsem se stále do kola.
Třásla jsem se po celém těle, a když jsem to nemohla už vydržet, vyběhla jsem oknem ven do lesa.
Skočila jsem z parapetu na zem a zamířila pryč od civilizace. Běžela jsem sice dlouho, ale zastavila jsem se až daleko za domem. V lese byla tma a mlha. Hustá, tmavá mlha, kterou jsem tak milovala.
Uklidňovalo mě to. Až tak moc, že jsem si sedla pod nejbližší strom a pozorovala trávu. Nebo spíš jehličí a listí, které náramně vonělo. Ptáci si prozpěvovali a já přemýšlela nad tím, kdy konečně odtud odejdeme. Chci opět vidět otce, o kterém nikdy nemluvím, anebo si nalhávám, že umřel. Vždy mi to všichni věřili a pomalu jsem svým lžím začínala věřit.

Chtěla jsem opět použít svoji moc, protože mě svrběly prsty. Chtěla jsem opět pohybovat s věcmi. Hrát si s mlhou a povídat si s netopýry. Ano, zní to bláznivě, ale mě to uklidňuje. Uklidňuje mě pomyšlení, že mi někdo rozumí. Sice ne doslova, ale rozumí.
Pak jsem si, ale vzpomněla na náš úkol s mámou. Aby otce propustily, musíme se zbavit té dotyčné osoby, ať je to kdo chce. Tím myslím muže, který nás ohrožuje. Muže, který nás chce zabít.
Podívala jsem se na trávu a pořádně jsem zaměřila zrak na vítr okolo. Na barvy a malé kapky, které stékají do země a pomalu se vsakovaly do půdy. Pak jsem, ale prsty trochu pohnula a voda se opět vydala na povrch a následovala mě tam, kde jsem ukázala. Fascinovalo mě to, ikdyž jsem to dělal už tolikrát. Jenže, pak šedá barva zčernala, jako vždycky. Zčernala a už nebyla průhledná, ale tmavá a temná. Taková, jako jsem byla já uvnitř.
Otec mi vždy říkal, že podle magie se pozná, jaká jsi uvnitř. Já měla temnou auru, která voněla po mátě. Mátu jsem vždy zbožňovala a tmu taky.

Nad hlavou mi přeletěli černí ptáci. Nejspíš havrani. Málem jsem se vylekala, protože jsem byla dost zamyšlená, a když jsem uslyšela křupnutí větve, hned jsem se otočila.
Stála tam holčička, která byla roztomilá. Mohla mít, tak šest nebo sedm let. Měla zrzavé vlasy a pihy, které byli všude na jejích tvářičkách. Na její bílé pleti. Byla tak bledá, jako já. Mrtvolně bílá. Jedno mě, ale na ní zaujalo. Měla modré oči. Čistě modré oči.
Dívala se na mě, jako každé malé dítě. Viděla jsem na ní, že byla smutná. Cítila se tak, jako já.
"Kdo jsi?" Zeptala jsem se.
"Ty to nevíš?" Promluvila slabounkým, ale příjemným hláskem.
"Měla bych?"
Dívka se usmála a chvíli mě pozorovala. Dívala se na mě těmi jemnými modrými očima, ale přitom její pohled zabíjel.
"Jak se jmenuješ?" Optala jsem se jemně, abych jí nevystrašila.
"Bianca." Odpověděla a otáčela se, zpět k lesu.
"Já jsem Anna…"
"Já vím, kdo si." Přerušila mě a ohlédla se po mně. Měla slzy v očích. Slzy, které mě u ní děsily.
"Jak výš, kdo jsem?" Dívala jsem se na ní nevěřícně.
"Jednou ti to snad povím." Odpověděla a pak zmizela.
Ještě nějakou tu dobu jsem se díval za ní, idkyž byla pryč.
Kdo to je?
Odkud mě zná?

Co si o tom myslíte?
Mně se pomalu začíná tenhle příběh líbit, ikdyž ho sama píšu :D

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama