"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Nevědomá 7.Kapitola - Poznáni

22. listopadu 2013 v 14:34 | Violett |  Nevědomá
Tady máte další pokračování Nevědomé :D

Nevědomá 7. Kapitola - Poznáni

Zamířila jsem směrem k parkua celou dobu pozorovala kolemjdoucí, kteří si mě taky prohlížely. Deptalo mě to a k tomu ještě ten podivný sen. Nevěděla jsem, co mám dělat. Sen mě děsil a vzpomínka na tvář zděšeného kluka, když se na mě díval mě štvalo. K tomu ještě večer ty levandulové oči, prostě toho bylo moc.
Nic jsem si neuvědomovala, dokud jsem do někoho nevrazila a spadla na zem.
"Promiňte," řekla jsem slušně a pomalu zvedala pohled na dotyčnou osobu, do které vrazila.
Na zemi vedle mě stála dívka, asi v mém věku. Měla hnědé lehce vlnité vlasy a její zelenohnědé oči mě pozorovaly. Tvářila se naštvaně, ale když mi pomohla vstát tak se na mě lehce usmála.
"To nic," odpověděla a prohlížela si mě od hlavy, až k patě. "Ty jsi kdo?" zeptala se a mě její způsob spřátelení rozesmál.
"Emily."
"Takže Emily, jestli ještě jednou do mě vrazíš, tak přísahám bohu, že tě zabiju," řekla a otočila se. Byla jsem za to ráda, protože mi připadala divná.
"Z toho si nic nedělej, takhle se chová ke každému," ozval se hlas za mnou a já se otočila. Stála tam další dívka v mém věku. Svoje hnědé vlasy měla v culíku a na první pohled mi připadala nějak praštěně, ale hned jsem věděla, že bude lepší než ta první.
"Jsem Mandy," řekla přátelsky a já se na ni podezřele dívala.
"Emily."
"Ano to vím. Slyšela jsem," usmála se a prohlédla si mě. Až ted jsem si uvědomila, že má hnědé oči v barvě čokolády. "Mám jednu otázku. Co děláš v tomhle zapadákově Emily," zeptala se.
"Včera jsme se přistěhovaly," řekla jsem jednoduchou větu a dala se k odchodu.
Mandy mě dohnala a chvíli si se mnou povídala. Zjistila jsem, že má piercing v jazyku a tetování. Popravdě by mi nevadilo, kdyby mi to neřekla, ale Mandy se zdála milá a ujetá. Její dolíčky mě rozesmávaly a jí zas ty moje.
Nakonec jsem se s ní rozloučila a cupitala domů. Pořádně jsem se rozhlížela a pak se zastavila u jedné lavičky a sedla si. Chvíli jsem chtěla pozorovat lidi kolem. Uviděla jsem partičku kluků, kteří se po mě dívaly. Pak tu holku, do které jsem dneska žduchla. Šklebila se.
Už jsem chtěla odejít domů, když jsem uviděla dva kluky. Šly směrem k té ježibabě. Tím myslím tu holku. Jmenovala se Lucy, zaslechla jsem. Jeden z těch kluků byl blonďák a druhý měl černé vlasy. Oba byli moc hezcí, ikdyž jsem je viděla jen z dálky.
Kluci se přivítaly s holkami s Lucynine party a pak si chvíli povídaly. Zvedala jsem se k odchodu, když jsem zaslechla jméno Emily. Otočila jsem se a celá jejich parta se po mě dívala. Znervózňovalo mě to. Hodně.
Podívala jsem se dolů a cítila, jak mi tečou po lících slzy. Slyšela jsem i co si o mě říkají, protože můj sluch není v pořádku, takže slyším až moc dobře. Bavili se o tom, jak jsem do Lucy narazila a pak do ní kopla. Samozřejmě to byla lež. Otočila jsem se čelem k Lucy a dívala se na ni, jako na psychopata. Ti dva kluci mě pozorovaly a buď se mi to zdálo, nebo se jeden z nich usmál.
Sevřela jsem ruce v pěst a pořádně se nadechla. Byla jsem na ní naštvaná, víc jak naštvaná. Chtěla jsem jí bouchnout. Cítila jsem, jak mi ruce opět tvrdnou. Podívala jsem se na ně. Byli opět tvrdé… jako sklo.
Ten kluk s černými vlasy mě pozoroval a všimla jsem si z dálky, že má levandulové oči. Vystrašeně jsem couvla. Děsil mě. No on ne, ale jeho oči. Ten blonďák mezitím lehce bouchnul toho s černými a pak jsem si uvědomila, že to jsou nejspíš bráchové, protože podoba tam byla.
Opět jsem se zaměřila na Lucy a pomalu zatínala pěst. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se jí nebojím. Moje ustrašenost byla pryč.
"Hej Lucy. Co kdybys jím řekla pravdu, jak to bylo? Že jsem do tebe vrazila omylem," zakřičela jsem na ni a šla k ní blíž. Nespěchala jsem a tak jsem čekala, co řekne, ale byla ticho.
Všimla jsem si, že začínala modrat a pak jsem si, až uvědomila, že nedýchá.
"Udělejte někdo něco. Ona nedýchá," vyštěkla její kamarádka, když se Lucy skácela na zem.
Uchechtla jsem se. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se udusila. Pak se mnou, ale někdo zatřásl. Byl to ten blonďák.
"Jsi v pořádku?" zeptal se, když si všiml jak se na ni dívám.
Usmála jsem se na něj. "Ano všechno je v pořádku," odpověděla jsem a uvolnila sevření.
Lucy se najednou nadechla a ten blonďák se na ní ani nepodíval. "Hej Nicku, já ji odvedu domů. Ty se postarej o zbytek. Uvidíme se doma," řekl blonďák a odváděl mě k mému domu o pár bloků dál.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 22. listopadu 2013 v 17:22 | Reagovat

A kdo je jen blonďák, co? Krásné, těším se na další :)

2 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 22. listopadu 2013 v 20:38 | Reagovat

Takže asi budu číst i tohle :-D ;)
Opravdu krásně píšeš :3

3 Violett Violett | Web | 22. listopadu 2013 v 21:28 | Reagovat

[1]: Kdybych ti to řekla, bylo by po zábavě :D

[2]:  Děkuji :3 Těší mě, že tahle povídka se někomu líbí, protože jsem si jí oblíbila a bylo mi líto, že jí nikdo nečetl :D

4 Calla Calla | Web | 22. listopadu 2013 v 21:41 | Reagovat

Co to..??? :DD Tak tohle mě dostalo. Jsem zvědavá, kdo ten blonďáček je :3 :) :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama