"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Dangerous love 7.část

20. listopadu 2013 v 20:30 | Violett |  Dangerous love
Takže další část Dangerous love. Mám jednu skromnoou otázku. Čte to vůbec někdo? Protože s touhle povídkou se vážně dřu :D

Věděla jsem, že pojedu přes noc, ale nějak jsem doufala, že pojedu sama a nebude mě pozorovat ten muž, co seděl naproti mně. Pozoroval mě tak nějak… hladově, až mě to děsilo. Už mockrát jsem se ho ptala, jestli něco nepotřebuje, ale nikdy neodpověděl. Nikdy.
"Vážně jste v pořádku?" Zeptala jsem se, když mi došla trpělivost.
"Jsem naprosto v pořádku." Promluvil konečně a já se aspoň trochu uvolnila a usmála se.
Přikývla jsem a podívala se z okna. Na černé nebe, které bylo dokonalé. Hvězdy už svítily a já je konečně viděla všechny. Bylo to, jako byste se dívaly na velké barevné kuličky, které zářily. Nemohlo být možné, že by na nebi bylo vidět aspoň kousek prázdného místa.
"Kam pak jedete, slečno?" Zeptal se a tím mě vytrhl ze snění.
Otočila jsem lenivě a trochu pobouřeně hlavu. "Daleko odsud." Odpověděla jsem a usmála se nakonec.
Muž se na mě podíval a já viděla jeho hnědé oči, které mi připomínaly čokoládu, na kterou jsem zrovna začala mýt chuť.
"Proč tak utíkáš?" Zeptal se mě, když jsem se konečně odpoutala od jeho očích. Nemohla jsem zapomenout, že mu mohlo být tak třicet.
"Já neutíkám." Šeptla jsem a sklonila pohled dolů k zemi. Dívala jsem se na svoje špinavé conversky, které kdysi mohly být bíle. Mohly.
"Když ne, tak proč se tváříš, tak smutně?"
Chvíli jsem nad odpovědí přemýšlela, ale nevěděla jsem, jak odpovědět. Nikdy jsem nemohla čekat, že budu ve vlaku mluvit s tímhle mužem, ale otevřel mi oči. Ano. Utíkám. Pryč. Co nejdál, to jen bude možné.
"Vidíš?" Pokračoval. V jeho tváři se něco pohnulo. Oči se mu zajiskřily. Nechtěla jsem už s ním mluvit a tak jsem se otočila k oknu a opřela si o něj hlavu. Hlava mě bolela. Opět a zas.
Dýchala jsem hluboce. Díky mému dechu okno zamrzalo. Tak moc, až jsem cítila chlad na hlavě, bylo to příjemné. Ten chlad, který mnou procházel a mizel někde v zemi.
"Děje se ti něco?" Promluvil muž po chvíli.
"Mělo by?"
"Jen jsem se zeptal." Otočil se a už se na mě nedíval. Zavřel oči a byl tichý jako myška.
Pocítila jsem ten známý pocit klidu. To ticho bylo příjemné. Jenže díky tomu se moje myšlenky zase rozpohybovaly. Nevěděla jsem o čem prvně přemýšlet. Danny. Ren. Schopnosti. Já. Tyhle myšlenky mě pohlcovaly.
Taky jsem zavřela oči a podvolila se. Uklidnila jsem se. Gee byla ticho. Málem bych na ní zapomněla.
"Gee jsi tam?" Šeptla jsem, co nejtišeji.
"Dávej si na toho muže pozor." Řekla jen.
Otevřela jsem jedno oko a dívala se na muže. Jeho hrud se pohybovala pomalu. Přes jeho bílou košili jsem viděla, jak pracují svaly. Nevěděla jsem, co může dělat, ale určitě nepracoval v obchodě.
"Kdyby jsi jen věděla." Šeptal mi hlas v hlavě. Pak jsem si, ale uvědomila, že jsem ještě nenapsala otci, že jsem v pořádku. Hned jsem to napravila a ponořila se do mých vzpomínek.
Chtěla jsem spát.
Spát a nikdy se nevzbudit.
Chci mýt vše za sebou a být zas ta obyčejná dívka, ale to se nestane.
Už nikdy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama