"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Vesmírná orchidej

21. října 2013 v 19:48 | Violett |  Jednorázovky
A je to tu. Moje třetí jednorázovka za celý život (Ostatní byly bud do školy nebo pro kámošku). Takže určitě mi řekněte jaké to je, protože jsem se s tím párala celý dnešní den :D A rovnou říkám, napište mi co bych třeba mohla zlepšit, ráda se poučím :)
Jednorázovka v celém článku


Když jsem se narodila, byl svět jiný. Byl normální, dočista obyčejný. Měla jsem přátele, rodinu, ale teď jsou mrtví. Nejsem ničím zvláštní. Mám jen hnědé vlasy a hnědé oči, jako každý druhý člověk. Moje znalosti v češtině, nebo v Angličtině, taky nic moc. Co tedy vlastně dokážu? Umím kreslit a zpívat. Pro některé to nic neznamená. Ale pro lidi, kteří se schovávají, to něco je. Můžou se rozptýlit a nemyslet na to, že venku je čeká smrt.

Před dvěma roky se k nám na planetu dostal strach. Rostliny, které vypadají neškodně, ale ovládají nás jak psychicky, tak i fyzicky. Orchideje, které nás dokážou ovládat. Je nás pár, co jsme na útěku a bojujeme za svobodu. Odpor proti lidem, kteří podlehli rostlinám, jsme nazvaly netvoři. To jméno zní děsivě, ale počkejte si, až je potkáte. Klidně byste je nepoznaly, kdybyste se pořádně nedívaly.

"Utíkej!" volala jsem na Codyho, který byl za mnou necelých pár metrů. Běželi jsme po suché trávě, která pod námi praskala. Za námi se hnala asi pětice netvorů. Bála jsem se jich, ale větší strach jsem měla o Codyho, který měl zraněnou nohu.
"No, ták Cody. Prosím," brečela jsem, když se Cody svalil na zem. Zastavila jsem se a rozběhla se nazpět za ním. Cody ležel na zemi, ani se nehnul.
"Cody?!" snažila jsem se ho probrat. Moje slzy mu padaly do jeho hnědých vlasů a já se třepala po celém těle. Byla jsem na pokraji zhroucení a za námi jsem slyšela běh netvorů.
"Běž, Hanno," řekl zničehonic. Sotva jsem ho slyšela a tak jsem ho požádala, aby to zopakoval. Usmál se na mě a pohladil mě po tváři. "Neboj se. Mě se nic nestane," pokračoval, ale já věděla, že lže. Věděl, že když ho dostanou, stane se jeden z nich. Cody se na mě usmál a já se nad ním naklonila, abych zjistila, jestli nemá něco s hlavou. Ucítila jsem na své tváři drsnou ruku a pak Codyho studené rty. "Běž."

Když jsem se rozběhla pryč a u starého dřevěného domku se zastavila, abych se otočila. Byl už Cody pryč. Cody ležel nehybně a vedle něho dřepěl jeden z netvorů. Zhroutila jsem se. Cítila jsem smutek, bolest, i zradu. Seděla jsem na zemi u domku a dívala se z kraje na netvory, kteří Codymu ubližovali. Chtěla jsem tam vběhnout a zastavit je. Chtěla jsem Codyho obejmout a už nepustit. Chtěla jsem ho políbit…ale to už se nikdy nestane. Cody je teď jeden z nich a už se nevrátí.

Ve skrýši se rychle lidé vyrovnali, že Codyho dostaly. Všechny to sice mrzelo, ale nejvíc mě. Mohla jsem něco udělat, ale místo toho jsem utekla. Celé týdny jsem byla zavřená v pokoji…v místu zvané pokoj a utápěla se ve ztrátě. Moc jsem nejedla, jen si malovala. Uklidňovalo mě to.

Naše skrýš byla ukrytá pod městem. V chodbách. Každá chodba někam směřovala. Můj pokoj byl jeden z místností a dveře byli starý ubrus. Sice jsem věděla, že jednou budu muset vylézt z pokoje a jít opět na misi do města, ale čekala jsem, že to bude za dlouho, ale spletla jsem se.
"Jdeš, Hanno?" Zeptal se Jimmy a jeho hlas se nesl ozvěnou. V celé místnosti bylo asi desett lidí a všichni upřeli pohled na mě.
"Proč? Proč máme jít znova ven, když každou chvíli někdo z nás zase zmizne?!" Řekla Laurel naštvaně. Jimmy se podíval na mě a pak na Laurel. Díval se na ní, až se začala Laurel ošívat pod jeho pohledem.
"Protože, každý kdo je pryč, by si nepřál, abysme tady umřely haldy," odpověděl jí jednoduše a tím s ní konverzaci uzavřel. Svým starostlivým pohledem se zas na mě podíval. "Fajn. Jsem připravená."

Po dlouhých týdnech samoty mi opět prospělo být s přáteli. Suzan se smála nevtipným vtipům Petera, Nancy se lechtala s Mery a já se smála s Laurel. Bylo to krásné, ale pak jsme vyšli z ukrytu a vše bylo zas jako předtím. Dolehla na nás realita. Všichni měli strach. Musela jsem si prohrábnout vlasy, abych jsem se uklidnila, ale nic nepomáhalo. Všichni jsme nastoupily do černého auta a nasadily si mikiny.

Vždy, když jsme projeli kolem netvorů, jsme se všichni podívaly jinam a jeli opět dál. Nikdo nás nemohl poznat, že nejsme jedni z nich. Nemohli se podívat, jestli máme tetování orchideje na ruce. To byla jediná část, kdy jsme se nebáli. Věděli jsme, že nás nepoznají, ale hrůza a adrenalin, nám proudily tělem i krví.

Dojeli jsme k obchodu. Většina se od nás už dávno odpojila a šla si plnit vlastní úkoly. Já a stejně starý Ben jsme zůstaly spolu. Moc jsem ho neznala. Vím jen, že mu je sedmnáct a dostal se do skrýše nedávno.
"Bene, ty tu počkej. Půjdu tam já," podívala jsem se po něm a usmála se. Taky se usmál a přikývl. Opřel se a myslím si, že se mu i ulevilo.
"Drž se," řekl a na pár vteřin mi stiskl ruku. Vykroutila jsem se z jeho sevření a šla do velkého nákupního centra. U dveří jsem se otočila a zamávala Benovy, pak jsem vešla dovnitř.

Kolem mě chodili samí netvoři. Všichni měli slušné oblečení, usmívaly se na sebe, až mě to děsilo. Na obří vozík jsem si naložila pití a nějaké to jídlo. Když jsem zaplatila a jela ke dveřím, uviděla jsem někoho známého.
Cody. Nečekala jsem, že ho někdy ještě uvidím. Cody právě vešel do obchodu s nějakou ženou. V celém těle se mi zvednul vztek, až jsem málem na tu ženu zařvala. Musela jsem se uklidnit. Věděla jsem, že je Cody pryč. Sice něco mezi námi bylo, ale teď je to pryč. Když jsem byla kousek od něj, zpozoroval mě. Díval se na mě a já na něj. Bylo to nejkrásnější v životě, ale pak jsem se rozbrečela. Přímo před svědky jsem se rozbrečela. Bylo mi trapně.
Prošla jsem kolem něho, ale on mě chytil za ruku. Ucítila jsem studený dotyk.

"Hanno?" zeptal se mě. Překvapilo mě to. Cítila jsem, jak se klepe. Zvedl ruku, ale pak jí hned položil. Podívala jsem se na něj chladně. Mezitím jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikdo si nás nevšímal. Opět jsem se podívala na Codyho. Díval se na mě. Čekal, že něco řeknu. V duši jsem se usmívala a on to poznal. Objal mě.
"Cody," brečela jsem. Nechápala jsem, jak je možné, že mě poznal. Vyhrnula jsem mu triko a všimla jsem si na jeho hrudníku tetování. Byla tam orchidej. Žduchnula jsem do něj a odstoupila o pár kroků. Všichni se na nás dívali. Netvoři nás pozorovali a obklíčili.

Podívala jsem se na něj. Cody se na mě spiklenecky díval. Až teď mi došlo, že to byla léčka. Podívala jsem se na něj zklamaným pohledem. Pak jsem mu, ale dala nevědomky facku. Plesklo to tak hlasitě, až mi to ublížilo. Prošla jsem kolem něho, ale netvoři mě zastavily.
"Kampak to jdete?" zeptal se jeden z nich. Jeho černé vlasy a moc výrazné lícní kosti, mi připomínaly jednoho kamaráda z dětství myslím, že se jmenoval Lucas.
"Lucasi?" zeptala jsem se. Chlápek se na mě díval. Pak mě chytil za ruku a táhl mě ke dveřím.
"Lucas je pryč děvenko. Ted půjdeš se mnou."

Mrzelo mě, že mě Cody podvedl. Věřila jsem mu, že mi nelže, ale on si mě ani nepamatoval, jen moji tvář a jméno. Cody šel za námi a já cítila, že se mí dívá na záda. Prohlíží si mě a já doufám, že lituje. Ben zmizel s autem a já zůstala na pospas netvorům. Štvalo mě to a doufala jsem, že mi někdo pomůže, ale já jsem taky Codymu nepomohla, takže kdo by pomohl mně?

Netvoři mě odvedli do místnosti. Byla obří a ozvěna se táhla po celém pokoji. Dívala jsem se na Lucase a na Codyho. Deptalo mě to, že jsem tak lehce naletěla, ale byla jen a jen moje chyba.

Uprostřed místnosti stála žena. Ta žena, co přišla s Codym a pak zmizla. Usmívala se na mě. Její dokonalé zuby mě děsily. Cody přistoupil ke mně a prohlížel si mě.
"Ale no tak, Hanno. Usměj se trochu," mlel stále tu samou větu dokolečka. Podívala jsem se na něj a zamračila se. Můj otisk ruky stále rámoval jeho obličej a já se musela nad tím uchechtnout.
"Trhni si." Chladně jsem se na něj podívala a zaměřila svoji pozornost opět na tu ženu.
"Takže drahá," řekla žena a prohlédla si mě. "Hanno Crowellová. Vítám tě zde, jak vidím Lucase a Codyho znáš," pokračovala a já se na ní zamračila. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla Bena. Stál u dveří a u něj byl jeden z netvorů a držely ho. Promiň, naznačil mi a já se rozbrečela. Věděla jsem, že je tohle konec.

Dívala jsem se na Bena a pak mě něco chytlo za ruce. Někdo mi rozepnul mikinu a vyhrnul tílko. Podívala jsem se dolů na zemi, kde dřepěl Cody. Díval se na moji ruku a pak se mi podíval do očí. Jeho zelenošedé oči se omlouvaly. Věděla jsem, že tam někde ve vnitř je ten Cody, ale ted je pryč a brzy budu i já.

"Připravená?" zeptala se dívka za mými zády. Klepala jsem se po celém těle. Naposledy jsem se rozhlédla kolem sebe. Věděla jsem, že se tento den někdy stane, ale takhle brzy?
"Kdybych řekla ne, pustily by jste mě?" Olízla jsem si rty a čekala na můj konec.

Nejprve bolest a pak tma. Tma mě pohltila. Už jsem se nebála, ale věděla jsem, že je konec. Když mě ozářilo světlo, věděla jsem, že je něco jinak. Otevřela jsem oči. Ben ležel na zemi, díval se na mě z kamenné podlahy.
"Co se to děje?" ptal se hlas, který mi vycházel ze rtů.
Cody se už neusmíval. Tentokrát se mračil. Ben se usmíval, rozchechtal se.
"To ne!" Vykřikl někdo a já se podívala na své břicho a ruku. Měla jsem tam dlouhé zapletené ornamenty různé barvy. Podívala jsem se na své vlasy, které byli delší a…červené. Zamrkala jsem, abych se ujistila, jestli se mi to nezdá, ale ne, nezdálo.

Jsem jiná než ostatní. Mohu sama myslet. Sama se pohybovat. Jsem jediná svého druhu. Jsem sama sebou fascinovaná. Jsem Vesmírná orchidej.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám Vesmírná orchidej?

Yeah! :3
Ujde to :)
Nope :(

Komentáře

1 Calla Calla | 23. října 2013 v 13:25 | Reagovat

OOOO... Tak tohle bylo vážně super! Strašně se mi to líbí. No.. Nevím jestli se ti ten nápad bude líbit, ale nechtěla by jsi to psát jako kapitolovku? Bylo by to vážně super! :) :D

2 Violett Violett | Web | 23. října 2013 v 16:23 | Reagovat

No ještě si to promyslím a uvidíme :) Určitě tu dám vědět, jak se rozhodnu :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama