"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Nevědomá 4.Kapitola - Arizona

21. září 2013 v 0:29 | Violett |  Nevědomá
Tak je to tady. Další pokračování Nevědomé.Nevím, jaké to bude, protože jsem byl v kině a tak mi myšlenky poletují kam chtějí
Více v celém článku


Nevědomá 4.Kapitola - Arizona

"Počkat. Jak to myslíš, že odjíždíme?" zeptala jsem se jí naštvaně a šla za ní.
"Prozatím, než se najdou tvoji rodiče, budeš bydlet u mě." Odpověděla mi, jakoby nic.
"Nechápu to, nemůžeme zůstat tady?"
"Ne! A už to pochop. Odjíždíme dneska, takže si vem základní věci a zbytek ti dovezou do pár dní," řekla nahlas, spíš zařvala.
S brekem jsem utekla do pokoje. Tedy do mého dočasného pokoje. Nechtěla jsem odejít. Chtěla jsem tady zůstat s Nikky a Jaredem. Cítila jsem se zrazená. Proč bychom se měly stěhovat? Ptala jsem se stále sama sebe do kolečka.
Nakonec jsem to vzdala a začala si balit. Pak jsem dovlékla tašku do kuchyně a podívala se naštvaně na tetu.
"Hotovo. Můžeme jít, ať to mám za sebou?" řekla jsem jí a pak jsem si až uvědomila, že mi po tváři teče slza. Sice mi je dnes už šestnáct, ale tohle jsem vážně nečekala. Stěhovat se na svoje narozeniny? Hrůza.
"Tak jdeme," odpověděla teta a u dveří se ještě na mě otočila. "Ani se nerozloučíš?" pokračovala.
"Ne, bylo by to ještě horší," odpověděla jsem tiše na otázku a smutně šla k autu, které jsem předtím nikdy neviděla.
Brečela jsem a moje bílá tvář, byla z toho až opuchlá a červená.
Otevřela jsem dveře a nasedla. Teta ještě něco mluvila s nějakým chlápek, ale pak jsem uviděla Nikky s Jaredem.
Dívali se na mě a chtěli jít k autu, ale já se odvrátila. Bylo mi smutno a přitom jsem na Nikky žárlila. Mohla být s Jaredem a já ne.
Oči mě opět začaly štípat, ale pak jsem zaklepala na okno, aby mohla už teta konečně nasednout. Popravdě tetička vypadala na třicet, víc ne a bylo to trochu divné. Mamce jsem vždy typovala čtyřicet, a že by byly od sebe tak moc? Vlastně ani nevím, jestli jsou pokrevně příbuzné, ale bylo mi to jedno.
Teta Mandy nasedla a vyjela. Dívala jsem se po svých dobrých kamarádech a nevím proč, ale nějak jsem cítila, že je Nikky šťastná. Nechápala jsem ten pocit. Nějak mi prostě po těle projela zima a pak předtucha.
Teta se pomalu rozjela, ale já se jí pak musela zeptat.
"Kam až jedeme?"
"Do městečka Merry Caalm."
"A to je kde?"
"V Arizoně," řekla jen.
Překvapeně jsem se na ni podívala. "Počkat v Arizoně?"
"Ano. Máš s tím problém?" zeptala se podezíravě.
"Ne jen mě to trochu překvapuje. Vždy jsme žily v městech, kde je většina roku zima a teď se stěhuji tam, kde je stále teplo."
"Neboj se. Pořád teplo tam není. Tam kde jedeme, není." Řekla nakonec a pak mi už neodpovídala na otázky.
Děsilo mě to. Popravdě toho moc na teplo nemám, protože jsme se s rodinou často stěhovaly. Jednou jsme bydlely na Islandu, pak někde na severu Evropy, kde byla jen zima. A dokonce i v městečku Forks, kde jsme žily do teďka.
Jely jsme už dva dny v kuse a mě stále překvapovalo, že tam už konečně nejsme. Teta se mnou moc nebavila a mě to bylo nějaké podezřelé, ale tak nějak deprimující. Sice jsem stále truchlila, kvůli rodičům, kamarádům a Jaredovy, ale věděla jsem, že to přejde… Snad.
Taky jsem si vzpomněla na kamaráda od mámy. Co dva roky jsem ho viděla, a mě překvapilo, že si na něj teď vzpomínám. Sice si moc nepamatuji, jak vypadal, ale nevadí. Prostě milý chlapík.
Už celé dva dny se smažím v autě a začíná mě svědět celé tělo. Nejenže jsem propásla svojí oslavu, ale i tak. Pak jsem ucítila svědění na ruce a tak jsem si vyhrnula triko s dlouhým rukávem. Po celé ruce se mi táhla červená barva. Sáhla jsem si na to a cítila jsem, že j to měkké.
Nechtěla jsem to ukazovat tetě. Nechala jsem si to pro sebe. Beztak nějaký opar. Říkala jsem si stále do kolečka, pak ale teta zabrzdila a podívala se na mě.
Usmála se a vyšla ven z auta. Nějakou dobu jsem tam jen seděla a dívala se na své ruce, když ale teta nešla, podívala jsem se z okna a to co jsem uviděla, mě fascinovalo. Vyšla jsem ven a viděla rozlehlý les, a když jsem se otočila, tak jsem uviděla poušť. Ano vážně poušť.
"Vítej doma Emily," řekla teta, když ke mně přišla z úsměvem na rtech a objala mě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 3. října 2013 v 19:28 | Reagovat

hm.. zajímavé.. těším se na další.. jsem zvědavá na její nový domov.. :D

2 Violett Violett | Web | 16. října 2013 v 15:32 | Reagovat

No já byla taky :D No, ale snad tu dám dnes pokračko :D

3 Ami Ami | E-mail | Web | 22. prosince 2013 v 17:03 | Reagovat

Ta tetka mě začala rozčilovaz!

4 Violett Violett | Web | 22. prosince 2013 v 17:10 | Reagovat

[3]: :) Mně taky, ale takhle jsem to napsala schválně :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama