"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Nevědomá 3.Kapitola - City

13. září 2013 v 15:24 | Violett |  Nevědomá

Nevědomá 3.Kapitola - City

Dny ubývaly a rodiče stále nikde. Dokonce je začala hledat i policii a to je už co říct. Ve všech novinách se psalo: Hledá se manželský pár. A na přední stránce byli fotky mámy a táty. Překvapilo mě to, když jsem to tam uviděla, ale byla jsem ráda, že je hledají.
O své nové tetě jsem něco málo zjistila. Je samotářka, trochu podivín a jde poznat, že je vážně má příbuzná. Taky má černé vlasy, ale úplně jiné oči. Víc mi připomíná příbuznou, než moji rodiče.
Prozatím bydlíme v hotelu Lapusch. Není to tam špatné, jen až moc nobl. Vlastně jsem zjistila, že celá naše rodina je nějak bohatá a já nechápu, kde ty peníze berou. Sice mě to už trochu přešlo, to hledaní odpovědí, ale i tak. Odkud je mají?
K tomu každý den začíná stejně. Ráno vstávám a chce se mi spát, a když končí den, opět chci spát. Tahle se opakuje dny po sobě stále dokolečka.
Teta chodívá domů, hodně pozdě a mě by zajímalo, co dělá. Vždy mi řekla, že něco zařizuje a tak jsem se jí víckrát neptala.
Jednou jsem se rozhodla jít ven s Nikky. Napsala jsem jí a ona hned mi odepsala, že se sejdeme v parku a bylo to. Šla jsem tam.
Opět jsem k parku nepřišla oblečená jako sněhulák, ale na lehko, ikdyž je nějak 7 pod nulou. Lidé se na mě dívali jako na blázna. Pak jsem, ale uviděla Nikky a... Byla sama, aspoň pro jednou.
"Ahoj Nikky," řekla jsem jí a na uvítanou jí objala.
"Čauky. Tak co?" zeptala se a podívala se na mě smutně. Věděla jsem, že mě chápe. Popravdě máme stejné rodiny, akorát její rodiče se moc hádají a má mladší sestru, která je mladší o pár minut, ale je to totální mrcha. Nevím jak jí jinak nazvat. Prostě má svou partu a my zas svou.
"No žiju. Jak to tak vypadá," odpověděla jsem a podívala se na ní. Hlavou jsem kývla ať se jdeme projít a když jsme šli zasněženým parkem, všimla jsem si opět barevného sněhu. Nevěděla jsem jak to, že to vidím, ale co říct. Moje bujná fantazie je prapodivná. "Co u tebe?" dodala jsem.
"U mě je to v pořádku, ale co spíš u tebe? Ty máš rodiče v čudu a žiješ se svojí tetou, kterou si nikdy v životě neviděla a to je ti zítra už šestnáct. Není to na tebe trochu moc?" zeptala se, když domluvila.
Jen jsem zavrtěla hlavou a šla dál. Sice jsem věděla, že mám zítra narozeniny. Kdo by na ně mohl zapomenout, ikdyž je taková situace.
"Co říct. Musím to nějak snést," řekla jsem upřímně a popravdě jsem chtěla brečet. Chtěla jsem své rodiče doma a ne někde v čudu. Přece by mě neopustily anebo ano? Opakovala jsem stále v hlavě.
Měla jsem strach a tak jsem se nakonec rozbrečela. Nikky mě objímala a říkala mi, že to bude lepší, ale já věděla, že ne. Spíš jsem si myslela, že horší. Něco se jim stalo a já nevím co.
Nikdy mě nikdo neviděl brečet, ale já mám taky city. Vždy jsme se chovala jako slušný člověk, to jen k rodičům jsem byla nějaká divná. Prostě to byl můj put sebezáchovy.
Sice si o mě lidé, kamarádi a přátelé od rodičů myslí, že jsem v pořádků a že se chovám slušně, ale vždy když odejdou, tak se to změní. Rodiče začínají být protivní a zase si mě nevšímají.
Ikdyž mám dlouhé černé vlasy, bledou tvář a modrozelené oči, cítím se nějak divně. Stále si myslím, že mě někdo sleduje, ale poslední dobou je to horší. Poslední dobou se kolem mě děje moc věcí a já toho mám až nad hlavu. Nejen, že mám problémy ve škole, ale teď ještě to s rodiči.
Zavrtěla jsem hlavou a už jsem nechtěla s nikým mluvit. Rozloučila se s Nikky a vydala se mlhou domů, vlastně do hotelu. Neměla jsem už chuť na klábosení. Chtěla jsem si lehnout a brečet, jako posledních pár dnů.
Bylo zataženo a docela tma, když jsem s rudýma očima došla k hotelu. Před hotelem bylo hlučno. Prošla jsem kolem lidí a došla do našeho pokoje a překvapilo mě, když jsem uviděla sedět v křesle tetu. Hned si mě všimla a šla ke mě.
"Kde jsi tak dlouho?" zeptala se.
Zavrtěla jsem hlavou a utřela si slzy. "Byla jsem s Nikky. Co se děje?" zeptala jsem se také.
"To je dobře, aspoň ses s ní rozloučila," pokračovala a moji otázku ignorovala.
"Počkat. Jak to myslíš?" zeptala jsem se a měla jsem nějaké tušení, že se něco děje.
"Sbal si věci. Odjíždíme," řekla a odešla bez jakéhokoliv vysvětlení do kuchyně.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nikol Nikol | 17. září 2013 v 19:03 | Reagovat

Boží !! :)Těším se na další díl :'33

2 Violett Violett | Web | 18. září 2013 v 20:59 | Reagovat

Děkuji :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama