"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Nevědomá 2.Kapitola - Příbuzná?

24. srpna 2013 v 16:13 | Violett |  Nevědomá

Rozhodla jsem se, že se půjdu projít sama. Sice jsem nevěděla kam, alespoň jsem mohla na čerstvý vzduch. V pokoji jsem se převlékla do teplého oblečení a zamířila ven. Nemusela jsem se ani loučit s rodiči, stejně nepostřehnou, že jsem zmizela.
Otevřela jsem velké dřevěné přední dveře a viděla, jak padá krásný čistý bílý sníh. Celá ulice byla pokryta sněhem. Sice jsem zimu, neměla moc v lásce, jako třeba jaro, ale dalo se to vydržet.
Zabouchla jsem a vydala se do parku. Cestou jsem viděla děti, jak jdou se sáňkami na kopec, který máme kousek od domu. Rozhodla jsem se, že se k nim přidám.
S davem jsem šla ke kopci a pozorovala děti a rodiče jak sáňkují. Ani nevíte, jak jim závidím. Pak jsem uviděla Jareda.
"Ahoj Jarede. Co ty tu?" zeptala jsem se ho. Jared byl ten typ kluka, který se po všem hrne po hlavě.
"Ahoj Emily. Jsem tu s bráchou," odpověděl a ukázal na malého kluka, který zrovna svištěl s kopce dolů.
Nadzvedla jsem obočí a podívala se po Jaredovi. "Aha..." řekla jsem a šla k němu blíž, abych mohla ustoupit s cesty.
"Co je?" zeptal se a se smíchem v očích se na mě podíval.
Popravdě jsem s Jaredem málem chodila, ale jen málem. Známe se už od školky a on je na kluka, docela fajn.
"Chceš si zasáčkovat?" zeptal se a já se na něho podívala nevěřícně, ale pak jsem přikývla.
"Brácho puč nám sáňky!" Volal Jared na svého mladšího bráchu a ten se sklopenýma očima, za námi vydal.
"Ahojky," řekla jsem mu a pak společně s Jaredem, vydala se na kopec. Párkrát jsem i málem uklouzla, ale když jsem se konečně došplhala na horu, byla jsem šťastná.
Cítila jsem vítr, jak si pohrává s mými černými vlasy a já si připadala jako můra. Na bílém sněhu, mě nešlo přehlédnout.
"Tak sedej," řekl po chvíli Jared. Sedla jsem si a Jared si sedl za mě.
"Je to bezpečné?" zeptala jsem se a Jared se jen usmál a už jsme se řítily dolů s kopce. Ten pocit jsem si užívala. Bylo to zvláštní, jako bych létala.
Sníh mě pálil v očích a já se pevně držela Jaredových rukou. Když jsme konečně dojely dolů a já se mohla nadechnout, tak jsem věděla, že znovu už nepojedu.
"Díky," řekla jsem a zvedla se. Podívala jsem se na mobil a viděla, že je už 15:00. Chtěla jsem jít, ještě do parku, tak jsem se rozloučila a vydala se opačným směrem.
Cestou jsem pozorovala lidi. Bavilo mě to, někoho jen tak pozorovat, aspoň jsem se za těch pár let, něco málo přiučila. Vím, že mám věřit jen málo lidem, anebo raději nikomu.
Byla jsem už kousek od parku, když na mě promluvil tichý hlásek.
"Ahoj Em. Nechceš se k nám přidat?" zeptala se mě Nikky. Nikky byla drobounké děvčátko, které jsem pomáhala minulé léto, vlastně jejím rodičům.
Podívala jsem se na ní a pak na její kamarádky, které stavěly sněhuláka.
"Dneska ne Nikky, ale určitě se k vám zítra přidám," odpověděla jsem a svým studeným palcem, jsem jí přejela po tváři. Byla ledová, tak jako já.
"Tak dobře Em. Zítra," řekla tichým hláskem šťastně a už běžela pryč.
Musela jsem se usmát, já tohle nikdy nezažila. Rodiče mě hlídaly tak bedlivě, že jsem nechodila ani moc ven. Neměla jsem moc kamarádů a ani teď je nemám. Až na pár výjimek.
Máma mi říkala, že kamarády nepotřebuji a já ji věřila. Jednoho dne jsem pak potkala Nancy, Jareda a Cama a od té doby jsme nejlepší kamarádi do konce života.
Konečně jsem došla do parku a sedla si na lavičku a pozorovala krajinu. Všude bylo bílo a stále padal sníh. Fascinovalo mě to… Byla to krása. Podívala jsem se na horu a viděla, jak vločky padají dolů. Jedno mě, ale překvapilo. Viděla jsem, jak jsou vytvarované a jaké měly odstíny. Některé byli do růžova, fialova, ale většina do modra. Musela jsem si protřít oči, jestli se mi to nezdá a zdálo se mi to. Zasmála jsem se.
Pode mnou byl led a já se do něho podívala. Viděla jsem rozmazaný odraz, ale přece něco. Byla tam bledá dívka, která měla ve vlasech vločky.
"Emily," ozval se hlas za mnou. Zvedla jsem oči a otočila se. Uviděla jsem Nancy s Cama. Jaké překvapení.
"Ahojte," řekla jsem a usmála se na ně.
"Ahoj Em," řekl Cam a společně s Nancy si sedly vedle mě na lavičku.
"Myslela jsem, že zůstanete doma," usmála jsem se a podívala se na ně.
Nancy a Cam se po sobě podívaly a říkám, že Nancy se začervenala. Vážně. "Byli jsme doma, ale no..." snažila se mi odpovědět na otázku a nějak jí to nešlo.
"Přistihla vás, tvoje máma?" dokončila jsem větu, a když Nancy přikývla, zasmála jsem se. Žduchla jsem ramenem do Cama a pak do Nancy.
"Co jinak?" zeptal se po chvíli Cam, který si mnul rameno. Já přece nemám takovou sílu? Nebo snad ano? "Rodiče, zas ignorují?" pokračoval Cam.
"Ne. Trochu. Nevím," odpověděla jsem a opřela se o Nancy.
"Co si čekala? Rodiče jsou na nic," přikývl Cam.
Chvíli jsme nad tím přemýšlela a pak jsme tam jen tak seděli. Najednou mi zazvonil mobil. Hned jsem se na něj podívala a máma. Kruci.
Přijala jsem hovor a čekala, co bude. Seřvou mě? Nebo mě pošlou domů? Věděla jsem, že si každou chvíli všimnou, že jsem fuč, ale tak rychle? "Ano mami?" zeptala jsem se nakonec.
"Zlato? Kde si?" ptala se máma a já v jejím hlase slyšela strach, jako nikdy dřív.
"Jsem venku s Nancy," podívala jsem se po Nanc, "proč?" zeptala jsem se netrpělivě. "Co se děje?"
"Musíš hned domů. Doma..." mobil najednou spadl do hlasové schránky.
Podívala jsem se po kamarádce. "Budu muset jít, máma mě hledá," řekla jsem a oni přikývli a nechaly mě odejít.
Domů jsem se loudala, neměla jsem chuť poslouchat jejich hádku nebo bůhví co. Už jsem byla v naši ulici, když jsem si všimla policie, která byla u našeho baráku. Rychle jsem běžela za strážníkem a byla šťastná, když ve službě byl Nancynín táta.
"Co se stalo?" zeptala jsem se ho zadýchaně.
"Někdo se k vám vloupal do domu," řekl a smutně se na mě podíval.
"A co máma s tátou?"
"Ti tam nebyli. Doufaly jsme, že byli s tebou."
Pořádně jsem se nadechla a prohrábla si vlasy. Měla jsem o rodiče strach. "Ne. Oni zůstaly doma," řekla jsem nakonec a nemohla uvěřit tomu, že se mi třásl hlas.
"Bud klidná, třeba šli na návštěvu k známému," řekl táta od Nanc.
"To bych neřekl," přišel další policista a kývl hlavou. "V jejich domě se našla krev," říkal a smutně se na mě podíval.
"To přece nemusí nic znamenat," řekla jsem a podívala se na dům.
"Já vím," řekl druhý strážník a pořádně si mě prohlídl. "Zůstaneš tady?" zeptal se a podíval se po domě.
"Ano. Zůstanu tady," odpověděla jsem. Policista přikývl a pak odešel společně s tátou od Nanc.
Vešla jsem do bytu a cítila se sama, jako nikdy dřív. Sedla jsem si na gauč a rozbrečela se.
Policie už odjela, ale stále mě tu, každou hodinu kontrolovaly. "Micko!" Zavolala jsem, a když kočička ke mně přišla, tak jsem ji pohladila. Mám svoji kočičku ráda.
Nevěděla jsem, kde se to ve mně vzalo, ale rozbrečela jsem se ještě víc.
Po chvíli, někdo zaklepal na dveře. Myslela jsem si, že policie. Otevřela jsem a byla to žena ve středním věku.
"Ty jsi Emily?" Zeptala se mě milým hlasem a já přikývla.
"Kdo jste?" zeptala jsem se, zpoza dveří. Naháněla mi husí kůži.
"Jsem tvoje teta," řekla a já ji nějakou svou části věřila, ikdyž žádné příbuzné nemám.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama