"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Nevědomá 1.Kapitola - Začátek

22. srpna 2013 v 1:50 | Violett |  Nevědomá

Jmenuji se Emily. Moje přímení není důležité, ani dosavadní život. Nejsem ani populární, ani v něčem lepší než ostatní. Prostě obyčejná dívka. Jediné co mi jde, je astronomii a chemie. Prostě všechno ohledně kamenů a země. Prostě miluji krajiny a takové blbosti.
Teď ani nevím jestli se mi zdá sen a nebo si zas mluvím sama pro sebe a to se mi stává často. Hlavní je, že zítra je neděle a nemusím do školy.
Mimochodem je mi šestnáct, vlastně skoro šestnáct. Za týden mi už bude a já se stanu nejšťastnější člověk na světe a to díky rodičům. Slíbily mi, že mi na narozeniny koupí konečně kytaru. Ráda hraju a zpívám, ale nejsem v tom moc dobrá.
Moji rodiče jsou jiní, než ostatní. Táta pracuje jako právník a máma je v domácnosti. Díky tátovi máme obří dům a dost peněz. Ale nenechte se unést. Nemůžu mít vše, co chci. Nejsem ani fiflena, ani panenka Barbie.
"Emily pojď už s té postele!" Vytrhla mě z přemýšlení máma, která na mě volala za dveřmi. Takže přece jsem si mluvila pro sebe. Přiznala jsem smutně.
"Jasně, už jdu!" zavolala jsem a vstala. Moje bílá košile na spaní byla celá propocená. Mohla jsem poděkovat mému krásnému snu, který se stále opakuje. Zdálo se mi, že utíkám, ale nevěděla jsem pře kým. Pak jsem ve snu padala a...probudila jsem se, jako vždy. Jedno, ale vím. Utíkala jsem před mužem, možná klukem, ale proč? To nevím.
Převlékla jsem se do volného oranžového trička a do kraťasů. Je leden. Prostředek školního roku. Všichni se vždy divý, proč mi není zima. Já to taky nechápu, ale takový je život.
"Mami, už jdu!" Znovu jsem zavolala a na odezvu se mi ozvalo zabručení. Táta. Kdo jiný. Neměl rád, když jsem se jen tak povalovala v posteli, ale co jiného v lednu dělat?
Došla jsem do koupelny a své černé vlasy jsem si sčesala na drdol. Letošní hit. Opláchla jsem si obličej a svýma modrozelenýma očima jsem se pozorovala v zrcadle.
Mnoha lidí o mě tvrdí, že jsem pěkná, ale já to netvrdím. V zrcadle vidím jen, bledou dívku s úzkými rty, černými vlasy, jako uhel a modrýma očima, které měly nádech zelené. Jediné co se mi na sobě líbilo, byli ty oči.
Všichni tvrdí, že vypadám jako panenka, ale já si to nemyslím. Připadám si jako upír. Celá pobledlá, jediné co mi chybí je chuť na krev a na zabíjení.
A zase to dělám, mluvím si v hlavě sama pro sebe. Jsem šťastná, že nikdo neumí číst myšlenky, protože s těch mých by se jednou zbláznil.
Došla jsem do kuchyně a vzala si jablko. Kousla jsem a na jazyk se dostala kyselá chuť jablka. Milovala jsem to.
"Dobré ráno, zlato," řekl najednou otec a já se rozhlédla po kuchyni, ale nikde jsem ho neviděla.
"Kde si?" zeptala jsem se nakonec, když jsem vzdala hledaní.
"V obýváku, zlato." Odpověděl na moji otázku se smíchem. Ani nevíte, jak nenávidím, když mi někdo říká zlato.
Došla jsem tedy za otcem a sedla si do křesla ke krbu. Pozorovala jsem tátu a jedním okem, oheň. Nějak mě fascinoval. Opět jsem se zaměřila na tátu a přemýšlela, co na něm máma vidí. Byl to takový hubený chlápek, který nosí brýle a každý by si ho spletl se šprtem, místo s právníkem. Je přísný a dost umíněný. A k tomu, když si uvědomím, že celý život na mě s mámou kašlaly a nedávno mě začaly zase vychovávat, tak mi je na zvracení. Ne, že bych je neměla ráda, ale taky nemůžu říct, že jsme si velice blízcí.
"Kde je máma?" zeptala jsem se, protože ona mě vytáhla z postele.
"Je na zahradě," odpověděl a ani nevzhlédl od svých novin. Na přední stránce jsem zahlédla velký nápis: Vražda. Nadzvedla jsem jedno obočí a četla text dál. Stálo tam, že někde v Německu pobodaly třináctkrát nějakého muže. Jak říkám já, spadl třináctkrát na nůž. Takhle si s toho děláme s Nancy srandu. Nancy je moje nejlepší kamarádka.
"Tak já jdu za mámou," řekla jsem a s úsměvem na rtech a vydala jsem se do zahrady. Vlastně se to nedá popsat jako normální zahrada, ale spíš jako zahrada uvnitř skleníku. Je tam teplo, ve všech období, ale nejlíp tam je na jaře. Protože jaro miluji.
"Ahoj, mami." Řekla jsem mámě, když jsem jí uviděla, jak sedí u studánky. Vlastně to byl bazén. Ted si určitě říkáte, že mám úžasný život, ale nemám.
"Ahoj Emily. Tak už si konečně vstala?" zeptala se a pořádně si mě prohlédla. Já udělala to samé a prohlédla si jí. Její krátké blond vlasy sahaly po uši. Měla je strašně krátké. Její oči byli šedé. Čistě šedé, jako kámen. To je jediné, co na ní miluji. A nenáviděla jsem, jak se oblékla. Nějak nóbl, jako by bylo 18. století.
Seděla u bazénu a v ruce měla cigaretu. "Mami, s těma cigaretami bys neměla přehánět," řekla
jsem, a když jsem uslyšela bouchnutí dveří, tak jsem nadskočila. Uviděla jsem svoji kočku. Svojí jedinou oporou v tomhle domě. "Micko!" zavolala jsem na chlupatou kuličku. Doma máme ještě jednu kočku, ale ta patří rodičům.
Když máma na moji připomínku nic neříkala, jen jsem zavrtěla hlavou. Mezitím Micka cupitala za mnou. Micka vypadala vlastně jako kulička, která měla smaragdové oči, bílé tlapky, a černohnědé záda, nebo hřbet?
Zvedla jsem jí a ona mě hned začala kousat. My jsme si tak jen hrály. Nikdy mě nehryzla pořádně, až mi tekla krev. Dala jsem jí pusu na malou hlavičku a pustila ji na zem.
"Vem si tu svoji kouli. Celý večer mě otravovala," řekla po chvíli máma a vražedně se na Micku podívala. Najednou se ve mně zvedl ztek. Už jsem neměla chuť být poslušná holčička.
"Mami. Micka byla celý večer u mě. Musela sis jí splést Micku s Májou," řekla jsem naštvaně. Mája je ta druhá kočka, vlastně kocour, který vypadá stejně jako Micka, akorát Micka je chlupatější a má jiné oči.
Máma se na mě podívala výhružně a já sklopila oči. Zase. Neměla jsem ráda, jak se na mě rodiče dívají, ale nikdy mě nenechaly nic vysvětlit, ale chovaly se ke mně mile. Někdy.
Marian kolem mě prošel a svýma žlutýma očima se na mě mile podíval. Tu kočku jsem nenáviděla.
"No já, už půjdu," řekla jsem mámě a se skloněnou hlavou jsem vyšla ze "zahrady", než stačila něco říct.
Do obýváku, jsem ani nezašla. Rovnou jsem namířila do pokoje a napsala Nancy, jestli nejde ven. Po pár minutách mi napsala, že by šla, ale že je s ní Camí. To je její kluk. Vím, má divné jméno, ale je fajn. Co dodat. Napsala jsem jí, že někdy příště a smajlíka.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama