"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

Dangerous love 5.část

21. srpna 2013 v 23:36 | Violett |  Dangerous love

Ráno mě vzbudil budík. Rychle sem zastavila pípaní a podívala se na hodiny. 6:30. Vstala jsem a podívala se z okna. Máma s tátou zrovna odjížděly do práce. Samozřejmě máma seděla už v autě a táta se díval na dům, jako by se bál, že se vrátí a já už tu nebudu. Nad tou připomínkou jsem se musela usmát. Naše pohledy se střetly a jen jsme se na sebe smutně usmály a pak jsem se otočila a běžela se obléct.
Ráno už svítilo slunce, protože začalo léto. Ptáčci si prozpěvovali a na ulici jsem slyšela hlasy rodičů a dětí, jak spěchají do práce, do školy a někteří do školy. Všichni bez problémů šli svou cestou a já se chystala na autobus, nebo na vlak? Vlastně ani nevím, nikdy jsem tam nejela sama, ale snad se tam dostanu.
Sbalenou tašku jsem si vzala dolů do obýváku a šla jsem se najíst. Jako vždy byla připravená snídaně. Vajíčka se slaninou. Krásně to vonělo, vlastně celá kuchyně krásně voněla a mě bylo do pláče, že musím bez rozloučení odejít. Z ledničky jsem si vzala džus a všimla jsem si malého papírku, který byl připevněný na džusu. Bylo tam napsané moje jméno. Otevřela jsem ho a s malého papírku se vyklubala obálka. Samozřejmě jsem jí otevřela a nemohla jsem věřit vlastním očím.
Byla v ní mapa a vzkaz. Od táty.

Flór
Vím, že jsi po včerejšku zmatená, ale chápu to.
Teď se budeš muset ukrýt. Vím, co si teď myslíš. Proč? Ale prostě mi veř.
Já a tvoje matka jsme něco udělaly a za to se nenávidíme, ale nebyla jiná možnost.
Nechávám ti tu mapu. Vem si jí, vede k tvojí tetě. A hlavně nejezdi za babičkou. Vím, že ji máš moc ráda, ale prosím tě nejezdi tam.
Pusu. Táta :)
Dočetla jsem vzkaz a cítila jsem se smutně. "Co mi udělaly?" ptala jsem se sama sebe nahlas, a když se ozvala Gee, málem jsem nadskočila.
Měly bychom tvého tátu poslechnout, řekla a ve své hlavě jsem slyšela podrážděný tón v jejím hlase.
"No. Já nevím Gee," odpověděla jsem neochotně. Dojedla jsem poslední kousíček a přešla do předsíně. Obula jsem se a z obálky jsem vyndala peníze. Nevím, kolik tam bylo přesně, ale na cestu to muselo stačit.
Vyšla jsem ven a všimla si, že u autobusové zastávky stojí auto. V okně jsem zahlédla Dannyho a Rena.
"Počkat oni dva spolu?" řekla jsem vystrašeně, nejspíš na hlas.
Spojily se, aby tě nenechaly utéct. Vůbec se jim nedivím, řekla Gee.
"Jak se tedy odsud dostaneme na nádraží?" zeptala jsem se a zalezla za strom a pomalu cupitala za další.
Umíš dobře lhát? Zeptala se s nadějí v hlase.
"Nikdy jsem nelhala," teď jsem lhala. Umím lhát a docela dobře, ale před Dannym to nezvládnu.
Tak dobře, běž obyčejně na autobus a řekni jim, že jedeš k doktorovy, odpověděla a já zapomněla, že mi může číst Gee myšlenky.Zlostně jsem našpulila rty a bez jakéhokoliv slova jsem se vydala k autobusové zastávce.
Měla jsem strach, ale věřila jsem si. Už jsem byla skoro u autobusu, který teď přijel, ale uvědomila jsem si, že je to špatné číslo. Povzdychla jsem si a pak jsem ucítila, že mě někdo pozoruje. Otočila jsem se k autu a viděla jsem dva páry očí, které zářily. Ano, vážně zářily.
Chladně jsem se usmála na auto a pak si až uvědomila, že je tam i Danny. Vlastně naposledy jsme se viděly, když mi pomohl a pak zmizel.
Zlostně jsem se na auto podívala, ale ikdyž tam byl i Danny poslala jsem na auto špatné myšlenky. Už mě nebavilo, že nevím nic o své moci. Slyšela jsem klapnutí a dveře auta se zacvakly. Byla jsem překvapená a v duchu jsem skákal radostí. Teď nepůjdou otevřít. Pak jsem, ale uslyšela hlasy.
"Zamkla nás tu," řekl Ren naštvaně.
"Co si čekal? Sám si říkal, že je dost silná," odpověděl Danny se smíchem v hlase.
"Neměl si je zabíjet. Pak by se tohle nikdy nestalo," vybouchl Ren na Dannyho a já slyšela, jak se Danny zhluboka nadechl.
"Ty pitomče. Ona nás slyší," šeptl Danny a přes tmavé sklo, jsem zahlédla, jak zaklonil hlavu.
Pak jsem se už vzpamatovala a nasedla na první autobus, co jel. Sedla sem si dopředu a doufala, že autobus jede na nádraží.
Stále jsem nepochopila Renovou připomínku. To jako, že Danny někoho zabil? Sice jsem věděla, že Danny je démon, ale tohle jsem nečekala a týkalo se to mě. Snad mi nezabil rodiče? Najednou jsem dostala strach a uklidnila jsem se, až když autobus zastavil na nádraží.
Vystoupila jsem a šla si koupit jízdenku. Nakonec jsem se vydala na vlak číslo 105D8. Nevěděla jsem, kam vlak vede, ale důvěřovala jsem otci. Vytáhla jsem mobil, až teď jsem si všimla, že byl celou dobu vypnutý.
Samozřejmě jsem ho zapnula a naťukala pin. Uslyšela jsem známou písničku, a že nás vítá T-mobile. Podívala jsem se kolik je hodin a spěchala na kolej, kde přijde vlak. Pak jsem si všimla na mobilu, že jsou tam zameškané hovory a nějaké nové zprávy. Postupně jsem je otvírala a skoro všechny byli od Vicky. Ptala se, kde jsem a jestli jsem v pořádku.
Poslední zpráva a většina hovorů byla od táty. Volal mi hned, jak vyjel s autem a posledně mě volal, před půl hodinou.
Uvědomila jsem si, že je Danny klidně mohl zabít a pak jít do auta a čekat tam na mě. Najednou se můj strach vrátil, ale abych začala přemýšlet, jestli to je pravda, tak na to jsem neměla čas, protože už jel můj vlak.
V dálce už svítila světla, ale měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se, ale nikde nikdo, pak jsem ho spatřila. Mířil přímo ke mně. Zase ten stejný pocit strachu.

Někde v části duše jsem věděla, že ho stále mám ráda a že ho snad i miluji, ale ta druhá půlka ví, že mě zradil. Za mými zády jsem uslyšela rychlé kroky. Otočila jsem se a byl to on. Danny. Ohlédla jsem se na právě jedoucí vlak a počítala si, kdy mohu naskočit, abych se mu mohla vyhnout. Už jsem chtěla utéct, ale zastavil mě. Jak překvapivé, ozvala se mi Gee v hlavě.
Vlak se zastavil a lidi se vykláněli z okna na své příbuzné a rodiny. Vzal mě za zápěstí a táhl mě ke schodům. Přitiskl mě k zábradlí, abych se nemohla hnout. Jeho pomněnkové oči na mě upřely pohled, až jsem se nemohla hnout ani o kousíček. Pod jeho pohledem jsem se rozpouštěla. Přibližoval se ke mně blíž a blíž, cítila jsem jeho dech na mé tváři. Pak znenadání přitiskl svoje rty na mé. Nejprve jsem se snažila vymanit, ale nakonec jsem se mu poddala. Milovala jsem ho a on to věděl. Ale můžu mu stále věřit?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adelle Adelle | Web | 25. října 2013 v 17:13 | Reagovat

Líbí se mi, jak dáš ke každé přímé řeči jinou barvu podle lidí :) Dobrý nápad :D

2 Violett Violett | Web | 25. října 2013 v 20:25 | Reagovat

Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama