"Never say goodbye because goodbye means going away and going away means forgetting."

The existence in the dark 1.část

1. června 2013 v 13:37 | Violett |  The existence in the dark

Myslela jsem, že nebudu muset chodit do školy, ale to jsem se mýlila. Je podzim a venku ještě doznívají pramínky z léta, tenhle rok bych měla jít do prváku. Bydlíme na samotce, daleko od lidí. Máme obří dům a kolem všude stromy, aby nikdo neviděl k nám. S mámou jsem se vrátila po devíti letech, kdysi jsem tu měla kamarády, ale když jsem zjístila co mám za schopnosti, musely jsme se vrátit do našeho pravého domova. Do tmy. Nikdo neví jak se tam dostat, mnoho lidí se tam pokoušelo dostat. My prostě pomyslíme na tmu a no, ona se objeví brána. Ale zpátky k věci, máme tu ukol. Musíme zabít jednoho chlápka, ale problém je, že nevíme jak vypadá.

-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-

"Tak co, jak se těšíš do školy?" zeptala se máma, ráno u snídaně.
"Popravdě, vůbec." odpověděla jsem jí a napila se sklenice mléka. "Annabeth ja vím, že jsme tu nebyli už dlouho a plno věcí se tu změnilo. Ale musíš si dávat pozor," řekla máma a starostlivě si mě prohlížela. Usmála jsem se na ní a podívala se na hodiny. "Mami neměj o mě strach, já si nějak poradím. No a už budu muset jíd," vzala jsem si jablko, tašku a vyběhla jsem ze dveří. Sedla jsem do svého auta (mám ferari) a jela jsem do školy. Projela jsem kolem zábavního parku, který byl zavřený a vypadal nějak zničeně. Vzpoměla jsem si, že kdysi jsem tu jezdila s kamarádkou Olivii. U školy už parkovalo celkem dost lidí. Usmála jsem se a zaparkovala. Vzala jsem si papír z tašky a podívala se co mám jako první hodinu, pak jsem vystoupila a šla do třídy. První hodinu jsem měla matematiku. Vešla jsem a všimla si, že už tam je celkem dost lidí. Sedla jsem si do přední lavice a mezitím než zazvonilo, jsem přemýšlela o našem ukolu co tu máme s mámou. Když zazvonilo, vstoupila do třídy učitelka. Měla krátké černé vlasy, které jí po straně šedivěly. Dlouhý špičatý nos a příšerně namalované rudé rty. Jen se na mě podívala a dál šla třídou. "Takže vítejte v novém roce. Pro ty kdo mě ještě neznají, jsem paní Můrová a jsem vaše třídní učitelka a učitelka na matematiku. Takže otevřete si knížku na straně 15 a začneme." Říkala paní Můrová a začala nám vysvětlovat. co se letos budeme probírat.
Dnešní den probíhal docela normálně, až jsem narazila na svoji kamarádku. "Ty jsi Annabeth. Panebože, jak dlouho jsme se neviděli. Změnila ses," obejmula mě Olivie a začala mi vyprávět co je tu nového. "Jak si poznala, kdo jsem? Vždyt jsme se neviděli devět let," zeptala jsem se jí a podívala se na ní. "No, řekla mi to Terka a ta to má od Martiny a ta to má zas od Daniela, který tě viděl ráno na matematice." odpověděla Olivie a ještě jednou mě obejmula. "Aha Daniel, ten ještě žije?" zeptala jsem se a vzpoměla jsem si, jak jsme se celé dětsví nenáviděli. "No dalo by se říct, že byl rád, jak si jednoho dne zmizela bez rozloučení," mluvila dál Olivie a vedla mě ven ze školy. "Furt je tak...tak otravny?" zeptala jsem se, když jsme šli k mému autu. "No je kapitánem fotbalového družstva a má holku rozleskávačku. Takže ano, je otravny." odpověděla Olivie. Přišli jsme k mému autu a já se zastavila a otočila jsem se čelem ke škole. "No páni, to je tvoje auto?" zeptala jse Olivie, já jsem jen jsem přikývla. Dívala jsem se na školu, když vyšly ze školy parta lidí. Měly fotbalové mikiny, tak jsem usoudila, že tam někde je Daniel. Po nich vyšli roztleskávačky. "Támhle jde Fay a Daniel," řekla mi Olivie a naznačila hlavou, poslední dvojci. Podívala jsem se tam a měla pravdu. Poslední šla dívka, blonýnka, celkem pěkná, až na to, že šlo vidět, že se baví jen se svojí ligou. Vedle ní šel kluk, hned jsem poznala Danielovy rysy. Mněl černé vlasy a konečky se mu kroutily, jako v dětství. Nevšiml si mě a já byla ráda. "Nechceš někam zajet?" zeptala jsem se Olivie a zatím jsem šla odemknout auto. "Fajn. Jedeme," řekla, když jsem jí otevřela dveře. Nastoupila a já nastartovala auto. Pomalu jsme se rozjely kolem Daniela a Fey. Naše pohledy se setkaly. Jeho modré oči, byli modřejší než kdy dřív. Nadzvedl obočí a přede mnou se políbil se svojí holkou. Ucechtla jsem se a stínům jsem naznačila, at žduchnou do Daniela. Ten po chvíly spadl, podíval se na mě a v jeho očích šla vidět zlost. Zazubila jsem se na něj a jela dál.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 20. srpna 2013 v 9:11 | Reagovat

Krásný. Na konci jsem se musela taky zasmát. Už se těším na další. :D

2 Violett Violett | Web | 20. srpna 2013 v 13:34 | Reagovat

Jsem ráda, že ses zasmála :D Na pokračování se pracuje. Snad to tu dám ještě dnes, ale nic neslibuji :)

3 Charbon Charbon | E-mail | Web | 21. srpna 2013 v 13:06 | Reagovat

Zatím se mi příběh líbí, ale máš tam pár chyb :) Doufám, že ti kritika nevadí. Chci tě jen podpořit v tom, aby ses zlepšovala :3 Já mám v povídce určitě taky chyby, ale... No, snad ti má rada, nebo spíš připomínka pomůže :)

4 Violett Violett | Web | 21. srpna 2013 v 17:16 | Reagovat

Děkuji :) a chyby tam mám a kritiku beru. Přece jen kritika pomáhá si uvědomit, v čem máme chyby. A ty chyby se snažím opravit. Ale vždy se nějaká ta chybička najde :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama